Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

48

Felix

S Changbinem jsme před domem odhrnovali sníh. Každý na jedné straně.

Nedělal jsem to dobrovolně, jelikož sníh prostě nebylo něco, co bych miloval. Ale jelikož stále sněžilo a sněhová nadílka dosahovala už dobrých třicet centimetrů a stále to přibývalo, nedalo se nic dělat.

Zítra je opět škola a my bychom se vůbec nemuseli dostat z domu, kdyby nasněžilo ještě víc.

,,Já mám hotovo," houkl na mě znuděně Changbin. Já mu ukázal palec nahoru, protože jsem taky skončil.

Úlevně jsem odhodil lopatu do skříně, která se nacházela vedle botníku, kam se často skladovali i hrábě a podobně.

,,Asi mi upadne nos," zahuhlal jsem, když jsem si ho třel dlaněmi, do kterých jsem si k tomu ještě dýchal.

Aspoň že domem vonělo jídlo, které matka uvařila. Taková menší odměna za to, že jsme venku mrzli. Rychle jsem si doběhl umýt ruce a ihned potom si to zamířil do kuchyně.

Přitočil jsem se k plotně a když jsem měl jistotu, že se máma nedívá, nabral jsem si trochu omáčky na vařečku.

,,Že tě nevidí máma neznamená, že tě nevidím já," uchechtl se Changbin, který se postavil vedle mě. ,,Dej mi taky."

Znovu jsem nabral trochu omáčky a podal mu ji. Pro jistoru jsem se koukal, zda se nevrací mamka.

A tak to dopadlo tak, že jsme oba - divil jsem se, že changbin něco takového dělá - ujídali omáčku z hrnce a k tomu chutnali maso, které se smažilo na pánvičče.

,,No to jsem si mohla myslet! Spustím je z očí a už jsou nasáčkovaní u plotny."

Mamka se tu zjevila z ničeho nic. Leknutím mi zaskočilo maso.

,,Mazejte si sednout, já vám nandám," pobídla nás a jemně nás postrčila ke stolu.

Neprotestoval jsem. Sedl jsem si na své obvyklé místo a jen natěšeně čekal, až přede mnou přistane talíř.

Uvařila jedno z mých oblíbených jídel a já se nemohl dočkat, až dostanu konečně velkou porci.

Jenže když se přede mnou talíř objevil a já se chopil hůlek, někdo zaklepal.

Všichni tři jsme se zmateně podívali směrem ke dveřím.

,,Čekáme někoho?" zeptala se mamka. Já i Changbin jsme zakroutili hlavou.

,,Jdu se tam podívat," řekl Bin a vstal od stolu. Já zůstal sedět a jen naslouchal zvukům jeho kroků a nísledně otevření dveří.

Slyšel jsem hlas, ale z té dálky jsem ho nedokázal identifikovat.

,,...teď se to fakt nehodí..." slyšel jsem úryvky Changbinových slov.

Pak opět následoval hlas návštěvníka.

,,...pochybuju, že s tebou bude chtít mluvit..." odpověděl mu Changbin. Slyšel jsem, jak jde zpět.

,,To je pro tebe," oznámil mi.

Hodil jsem po něm tázavý pohled, ale on uhnul, tak jsem se zvedl a odešel ke dveřím.

K mému podivení tam stál Minho. Přešlapovsl před prahem a ruce měl zastrčené v kapsách. Od úst mu odstupovala pára.

,,Pojď dál," řekl jsem mu. Minho se na mě podíval a já viděl, že váhá. pak se podíval do strany, kam jsem neviděl a ani tam nedosahovalo světlo z domu.