Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

30

Lidi, už 30. část :D
Omlouvám se za případné chyby. ;)

Na oběd jsem si dal pouze nudle s kuřecím masem. Hlad jsem měl, ale chuť ne. Ani jsem neměl na nic náladu. Jednoduše řečeno jsem si připadal jako tělo bez mozku.

Nakonec jsem to došel vyhodit, i když mi toho jídla bylo líto.

Cítil jsem se nemocný, i když vůbec netuším z čeho. Možná z toho přemýšlení. Nebo z trápení... Z trápení, že se nevyznám ve vlastních pocitech. 

Bezmyšlenkovitě jsem vypochodoval z jídelny a šel k sobě na pokoj. Po otevření dveří jsem na zemi uviděl malý lísteček. Ihned jsem věděl, komu to patří. Zvedl jsem ho a rozložil.

Co se s tebou děje? Myslel jsem, že jsme si všechno ujasnili...

Jo ujasnili. Možná jsme se omluvili za tu sobotu, ale neujasnili jsme si spoustu dalších věcí. A jako na zavolanou se pokojem rozneslo klepání. Hned na to: ,,Neruším?"

V otevřených dveřích stál Chan. Já vlastně zapomněl zavřít. Zakroutil jsem hlavou. ,,Pojď dál."¨

Zavřel a ihned spustil: ,,Můžeš mi říct, proč mě ignoruješ?"

To mě zarazilo. Já ho přece neignoruju. ,,Netuší, o čem mluvíš."

,,Dneska u mě v pokoji jsi se mnou ani jednou nepromluvil. Doufal jsem, že je všechno při starém-"

,,Taky že jo!" vyjel jsem na něj nechtěně. Ihned jsem zamumlal omluvu. ,,Já jen... Jsem zmatený. Teď se v sobě moc nevyznám. A nechtěl jsem, aby si kluci mysleli, že je mezi námi něco špatně."

,,Já jsem taky zmatený, věř mi. Ale to mi nebrání, abych se s tebou normálně bavil," zasmál se a znělo to, jakoby přesně věděl, o čem mluvím. ,,Víš, já nechci, aby to mezi námi tenhle poslední týden vypadalo takhle. Nechci, aby to skončilo takhle," poslední věta podle mě znamenala víc, než si uvědomoval. Bylo tam něco mezi řádky.

,,Já to taky tak nechci," zašeptal jsem. A byla to ryzí pravda.

Tím jakoby se napětí mezi námi a atmosféra v pokoji uvolnila. Už jsem se necítil tak pod tlakem, že nerozumím sám sobě.

Chan přistoupil blíž, takže nás momentálně dělil necelý metr. ,,Na něco se tě zeptám."

,,Na co?"

,,Přál by sis vidět všechno tohle," mávl rukou kolem a tím myslel všechny hory, městečko, hotely a další věci, ,,odněkud výšky, kde budeš mít pocit, že máš vše na dlani?"

Vzpomněl jsem na ten pocit, kdy jsem si přál, abych mohl umět lyžovat a odevzdávat se volnosti jako ti snowboardisti se světlicemi. V tu chvíli sjezdovka patřila jenom jim. A já mám teď možnost vidět to a mít pocit, že mám vše na dlani.

,,Přál," vydechl jsem.

Chan přistoupil tak blízko, až jsem mohl cítit jeho tělesné teplo a nahnul se k mému obličeji, respektive k mému uchu. Nepocítil jsem nutkaní couvnout. 

,,V tom případě se pro tebe dneska odpoledne stavím a vezmu tě s sebou," jeho hlas byl jako ta nejkrásnější symfonie a téměř jsem cítil, jak mě jeho dech hladí po uchu. Za to můj dech se zadrhl někde hluboko v hrdle. 

,,A k-kam půjdeme?" zeptal jsem se přiškrceně.

,,To uvidíš."

Odtáhl se a o kousek ustoupil. Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. Nevěřícně jsem na něj koukal, jenže Chanovi na tváři hrál pobavený úšklebek. Moje reakce ho zřejmě pobavila.