Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

47

Zazvonilo a já se zvedl ze židle. Pobalil jsem si všechny sešity a i se Seungminem jsem opustil třídu. Byl čas oběda, takže většina studentů mířila k jídelně.

,,Já mám hlad," zamručel Seungmin, když si bral tác a vybíral si, co si dá. Ne že by bylo z čeho vybírat. Jen jsem němě přikývl a vzal si první, co mi přišlo pod ruku. Myšlenakmi jsem byl jinde a ovšem že si toho Seungmin všiml.

,,Furt na něj myslíš?" zeptal se opatrně, když jsme si sedli ke stolu. Pokrčil jsem rameny a hůlkami si nabral první porci těstovin.

Uběhli už pomalu tři týdny, a já jsem stále jako pomatený. ,,Nejde to. Jen tak, ze dne na den zapomenout na to, co jsme spolu prožili, víš?"

Seungmin přikývl. ,,Opravdu mě to mrzí. Ale tímhle si to děláš akorát horší."

Co jsem mu měl na to říct? Má pravdu.

A tak jsem se raději dál věnoval jídlu. Vtom se židle, které byly u našeho stolu, odsunuli a někdo na ně usedl.

Zvedl jsem hlavu a spatřil Hyunjina a Minha.

,,Ahoj," pozdravili nás. Jen jsem na ně kývl hlavou a sklonil hlavu zpět k misce. Přísahal bych, že Seungmin smutně zakroutil hlavou.

,,Uhm, nechcete jít zítra po škole někam ven? Třeba si zahrát fotbal do místní tělocvičny?" nadhodil Hyunjin téma. Myslím, že to nepříjemné ticho, které u našeho stolu panovalo, mu vadilo.

To mě taky, pravděpodobně asi všem.

Ale já neměl náladu se nějak vybavovat.

,,Promiň, ale já nemám čas," odpověděl mu Minho.

Nevěnoval jsem tomu nijak velkou pozornost, dokud Hyunjin znovu nepromluvil.

,,V poslední době stále něco máš. Už nejméně dva týdny. Co máš neustále na práci? A proč mi nic neřekneš?" pokládal mu Hyunjin jednu otázku za druhou. A zněl dost podrážděně.

Minho vydechl. ,,Protože to není tvoje věc. Prostě ti to neřeknu, chápeš?"

Bože, nejraději bych se někam ztratil. Atmosféra, která teď nastala, byla fakticky nepříjemná. Bylo téměř cítit, jak je Minho napnutý.

Nechápal jsem, o co jde. Že by Minho někoho měl, a nechtěl nám o tom říct? Uchechtl jsem se.

Bohužel mi nedošlo, že jsem doopravdy vydal nějaký zvuk, takže se na mě upřeli tři páry očí.

,,Pardon. Jen jsem se nad něčím zamyslel," kecl jsem první věc, která mě napadla.

Naštěstí to nikdo nekomentoval a všichni se pustili do svého jídla.Já však nenápadně po očku Minha pozoroval. Že by nám něco tajil?

Věděl jsem že mi je do toho úplný kulový. Když nám to nechce říct, tak nechce. Mě by to bylo taky nepříjemné.

Vtom Minho prudce zvedl hlavu a já už se lekl, že mě mi vynadá za to, jak na něj stále koukám. Ale Minho se koukl před sebe a trochu se usmál. ,,Sorry kluci, musím jít," vyhrkl a rychle si hodil batoh přes záda. Tác s jídlem vzal do ruky a šel ho odnést.

Všichni jsme se na něj otočili a dívali se všemi možnými směry, jestli neuvidíme někoho, za kým by Minho tak pospíchal. Nikoho jsme však neviděli. Minho vyběhl z jídelny, ani nám nezamával.

,,Mám největší chuť ho sledovat," zamumla Hyunjin.

,,Nech ho," řekl jsem mu na to. ,,Když nám bude chtít, o co jde, tak nám to řekne. Takhe bychom akorát lezli do jeho soukromí."