Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

8

Neznámého jsem si všiml až když si sedl do protějšího křesla.

Myslel jsem, že je to jen některý z žáků, který odešel ze svahu. A taky že byl. A nebyl to opět nikdo jiný než Chan.

Chvíli jsme na sebe hleděli. Pak jsem se ho, ne zrovna dvakrát příjemně, zeptal: ,,Co chceš?"

,,Co myslíš?" odpověděl mi otázkou.

,,Hele, jestli chceš otravovat jako vždycky, tak si najdi někoho jiného. Protože mě už to vážně otravuje!" vyjel jsem na něj trochu.

On se akorát uchechtl, čímž mě dost naštval. ,,A došlo ti, že tohle je veřejný prostor? Že sem mohu kdykoli přijít a nikdo nemá to právo mě odsuď vyhazovat."

No jo. Nedošlo mi, že se sem mohl klidně přijít schovat se před mrazem. I když jak ho znám... Nebo spíš neznám, sem přišel z jiného důvodu.

Ale nic jsem mu na to neřekl, pač měl pravdu. 

,,Pročpak teď nemáš žádnou skvělou poznámku?" zeptal se uštěpačně.

Nechtělo se mi odpovídat. A proto jsem se rozhodl ho ignorovat. Znovu jsem si otevřel knihu a začetl se tam, kde jsem před tím skončil.

Jenže i když jsem byl, nebo spíše se snažil číst slova napsána na papíře. Avšak Chanova přítomnost mě velice rozptylovala. Jeho pohled jsem vnímal až příliš intenzivně.

,,Pročpak nemluvíš, co?" periferním viděním jsem viděl, jak se zvedl z křesla a přistupoval ke mně. 

,,Došla ti snad slova, protože na tohle není co říct?" a během okamžiku mi vytrhl knížku z rukou.

,,Tak proč neodpovídáš, hmm?”

,,Sakra vrať mi tu knížku!” natáhl jsem se pro ni, jenže on natáhl ruku tak, že jsem na ni nedosáhl.

,, Vrátím, až mi odpovíš,” sakra. Nechtělo se mi odpovídat.

,,Nemůžeš mi ji prostě dát?” zkusil jsem to znovu.

,, Ano, ale až mi odpovíš.”

Povzdechl jsem si. ,,Fajn. Tak co chceš slyšet?” snažil jsem se, aby v mém hlase byla slyšet nevrlost.

,, Všechno,” odpověděl jednoduše. ,,Chci slyšet, proč mě tolik nemáš rád, proč se mi vyhýbáš...”

No, tak to je bezva. Jak mu mám říct, že se s ním nebavím proto, že mi to zakázal můj vlastní bratr.

Ale nemusím mu přece říct pravdu.

,,Ach jo. Víš, já si nemyslím, že říct, že tě nesnáším, je ten správný termín. Prostě nemusím kluky jako jseš ty-”

,,Jak to myslíš?” skočil mi do řeči.

,,No prostě frajírek, který si o sobě myslí Bůh ví co, myslí si o sobě, že mi každý klekne k nohám. Chápeš?”

Chvíli nic neříkal, jen se na mě díval.

,,Fajn. A ta druhá otázka? Proč se mi vyhýbáš?”

,,Na to jsem ti v podstatě už odpověděl,” založil jsem si ruce na prsou, abych si nepřipadal tolik bezmocně.

Oba jsme stáli naproti sobě, mlčeli a hleděli si do očí.

Nakonec mi Chan podal moji knihu a já si ji s radostí převzal.

Jenže v tom se ke mě Chan nahnul a blízko mého ucha mi řekl: ,, Víš, já si myslím, že to není tak úplně všechno,” pak se odtáhl a konečně mě propustil.

Až když jsem byl u schodů, se ještě otočil a zavolal: ,, Já vím, že jsi mi neřekl pravdu. Ale nechápu proč.  Normálně když má člověk nějaký důvod, tak ho řekne, ne?”

,,Tak v tom případě já se mezi normální lidi neřadím,” s tímto jsem ho tam nechal stát a vyběhl schody.

V pokoji jsem odhodil knihu na postel a svalil se vedle ní. Oči jsem si překryl rukou.

Snad nikdy jsem si tolik nepřál, aby se pode mnou země rozevřela a já se propadl.

Avšak z těchto úvah mě vytrhl mobil vybrující.

S nechutí jsem se zvedl, abych zjistil, že mi volá Seungmin.

To mi mou náladu trochu zvedlo.

Hovor jsem přijal zeleným sluchátkem a přiložil si mobil k uchu.

,,No čau Felixi! Tak, co? Jak jde život na horách?

,,Hele, rozhodně bych si to s tebou rád vyměnil. Raději mít zlomenou nohu než být tady.”

,,No nezníš moc nadšeně. To je to tam fakt tak blbý?

,,Pro mě jo. Tobě by se tady určitě líbilo. Ale nedokážu si představit, že jsem tady teprve dva dny a dvanáct dní je přede mnou.

,,Ale jo, to přežiješ. Hele, já už musím jít. Tak zatím, ještě zavoláme.

,, Hmm. Čau,” poté se rozhovor ukončil.

Odhodil jsem mobil na druhou stranu postele, přetáhl si přes obličej polštář a zasténal frustrací.

Hola Amigos.
Tak co na to říkáte? Psaní této kapitoly jsem si užila, tak snad jste si vy užili čtení💚

Ich liebe dich 💕