Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

15

Když jsem odešel z pokoje, bylo sedm minut po devátý. No od té doby rozhodně neuběhlo víc jak dvě minuty.

Kráčel jsem rychle, abych někoho nepotkal. Zejména učitele. Večerka je až o půl desátý. No, pak mi došlo, že až půjdu zpět do pokoje, budu muset jít jako nějaký ninja.

A během toho, co jsem přemýšlel, jsem došel k pokoji 21. Ruka se mi samovolně zvedla připravená k zaklepání. Klouby prstů jsem dvakrát udeřil do dveří.

Čekal jsem jenom pár vteřin. Během toho se mi v hlavě promítlo nejmíň desetkrát, ať se otočím a jdu zpátky.

Ale už bylo pozdě. Dveře se otevřely a v nich stál Chan. Pouze v kalhotech.

Cítil jsem, jak rudnu.

,,Ehm... Ahoj," zamumlal jsem. Bože! Musí na mě být vidět, že jsem v rozpacích.

Chan mě místo odpovědi či něčeho jiného chytil za ruku a vtáhnul mě k sobě do pokoje. Překvapením jsem tiše vypískl. Chan se jenom uchechtl a zavřel dveře. 

,,Už jsem myslel, že nepřijdeš," řekl. 

,,Já se stále můžu otočit a jít zpátky," nevím, co to do  mě vjelo, ale začal jsem ho škádlit. Vážně vypadal, že si myslel, že nepřijdu.

Podíval se mi do očí, přičemž zvedl levou ruku, kterou mě pohladil po tváři.

,,To prosím ne. Čekal jsem na tebe dlouho."

Když jsem nic neřekl, ruku dal zase pryč a obrátil se ke mně zády.

,,Už jsi jedl?" zeptal se z ničeho nic. Teda myslím, že se ptal na tohle. Já byl naprosto mimo realitu. Na tváři jsem stále cítil jeho dotek.

Sakra Felixi! Co blbneš?

,,Cože jsi říkal?"

,,Jestli jsi už jedl?" zopakoval Chan znovu svou otázku.

Až teď mi došlo, že jsem vlastně nejedl. Ale nějak extra velký hlad jsem neměl.

,,Ne. Nejedl. Ale hlad nemám," odpověděl jsem.

,,To mě nezajímá. Tohle sněz," asi odnikud vzal rohlík se sýrem a salámem. ,,A posaď se," kývnul směrem k posteli.

,,Dík."

Posadil jsem se na kraj postele. Chan se posadil naproti mě do tureckého sedu, podávajíc mi rohlík.

,,Kdes to vzal?" vypadla ze mě otázka. Nevím, jestli jsem se na ni měl ptát, nebo ne. Prostě mě to zajímalo.

,,No potom, co se stalo v jídelně a my pak strávili večer v kuchyni jsem si všiml, že jsi vlastně svoje jídlo nesnědl, protože skončilo na zemi. Tak jsem ještě slušně poprosil kuchařky, zda by se tam něco nenašlo. Takže mi neděkuj a jez," pokynul hlavou k rohlíku a sám se na něco zadíval do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Já žvýkal svůj rohlík a Chan se na něco stále díval do telefonu. A snažil jsem se nezírat na jeho obnažený vršek těla. Možná by si měl vzít tričko. I když jsem musel uznat, že vypadá fakt dobře. Na svém břiše měl pěkných šest buchet, zatímco já ho měl ploché, po svalech ani vidu.

Nakonec jsem to byl já, kdo prolomil ticho. ,,Nechtěli jsme o něčem mluvit?"

,,Jo. No jo vlastně," odložil svůj mobil na noční stolek a znovu se na mě podíval. Prohlížel si mě. Docela mě to znervózňovalo.

,,C-co je?"

Chan se usmál. Takovým šibalským úsměvem. ,,Nic není. Si tě nemůžu prohlížet?"