Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

7

Ráno jsem se probudil včas na snídani. Oblékl jsem se a vydal se k jídelně.

Už byla z poloviny zaplněná, ale já to nijak neřešil. Na talíř jsem si dal rohlík namazaný Nutellou a k tomu si vzal ovocný čaj.

Sedl jsem si na místo jako včera, kde jsem se necítil tolik na očích a s chutí se pustil do jídla.

Občas mé oči zabloudily k východu jídelny, ale to asi ze zvyku. Chan, bratr ani ta jeho parta se nikde neobjevili. Jídelna dnes celkově byla poloprázdná. Nevím, zda to bylo tím, že se dnes šlo poprvé na svah, ale jestli jo, tak jsou totální blázni, nic před tím nesníst.

Z osobní zkušenosti vím, že bez něčeho k snědku nevydržím déle jak dvě hodiny. Zato oni tam budou Bůh ví jak dlouho a k tomu vydávat fyzické úsilí. 

A proto i z tohoto důvodu zůstávám v chatě. Mám takový dojem, že budu jediný. Ale nevadí mi to.

V mích ústech skončilo poslední sousto, které jsem rozžvýkal a odnesl talíř. Ostatní se už začali shromažďovat ve společenské místnosti. Já tam nemusel. Učitelům jsem se už nahlásil a oni mě vzali na vědomí.

Avšak ještě než jsem vyšel schody, se v davu ukázal Chan. Spatřil mě. A já jeho. A za ním ještě Changbina. Vypadalo to, že Chan ke mně promluví, ale já si ho nevšímal. Dělal jsem, že Chana nevidím a rychle vyběhl schody. 

V pokoji jsem se opřel zády o dveře a oddechoval. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na noc ve společenské místnosti. Už dávno jsem si uvědomil, že Chan se mi vzhledově zamlouvá, ale jinak... Choval se jako nadutý pitomec.

A rozhodně se mi nechtělo vysvětlovat mu, proč se s ním nechci bavit.

Jenže co mě nejvíce děsilo bylo to, že nebýt Changbina, klidně bych si ho pustil k tělu. Ale to se nestane.

Odlepil jsem se od dveří a šel si pro mobil, který byl na nabíječe.

Měl jsem jeden zmeškaný rozhovor od mámy, jednu zprávu od mámy s tím, zda je vše v pořádku. Na to jsem ji odepsal pouze že je a nic jiného. A pak tady byly tři zprávy od Seungmina.

Devil: nazdar jak tam jde život?
Devil: už jsi sjel svah?
Devil: hej seš tady?

Já: ahoj, hele, nejraději bych jel domů.
Já: jsem tu dva dny a už to tu nesnáším.
Já: navíc mě tady neustále obtěžuje nějaký kluk. Bang Chan se myslím jmenuje.

Odeslal jsem poslední zprávu a mobil položil zpět na stůl.

Mohl bych se kouknout na nějaký film v televizi nebo na počítači, který jsem si vzal tajně s sebou. A nebo si jít číst.

Zvolil jsem třetí možnost. V televizi tak jako tak nic nedávali a počítač se mi nechtělo zapínat.

Uvelebil jsem se tedy na posteli, do ruky si vzal Andělé a démoni a začal číst.

Nevím, kolik uplynulo času, ale můj žaludek se začal pomalu ozývat. Zkontroloval jsem čas a zjistil, že je jedenáct hodin.

Knihu jsem dal stranou a protáhl se. Napadlo mě, že bych si mohl vzít knihu s sebou a sednout si do společenské místnosti. Stejně tam teď nikdo není.

Oblékl jsem si černou mikinu. Kalhoty jsem měl od rána.

Do kapsy jsem si ještě zastrčil kartu od pokoje, do ruky popadl knihu a sešel dolů.

Nejdříve jsem si obstaral oběd. Kuchařka, která mi nadávala těstoviny a omáčku, se tvářila jako když tu je za trest. Aspoň nejsem sám.

Zasedl jsem ke stejnému stolu jako vždy a s chutí se pustil do jídla. Bylo to výborné.

Hned jak na mém talíři nezbyla ani šmouha, jsem tác s talířem odnesl a rozešel se do společenské místnosti.

V krbu zatím oheň nehořel, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Usadil jsem se do křesla jako minule, rozevřel knihu a pustil se do čtení.

A jak jsem tak četl a nevšímal si okolí, uniklo mi, že už tu nejsem sám...

Taaak jo 😞 omlouvám se , že tu fakt dlouho nevyšla žádná kapitola 😭 snad jsem vás tím neodradila ✌
Snad jste si čtení užili a do komentářů mi můžete dát vědět, koho tipujete na toho neznámého 💚

Ich liebe dich 💕