Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

35

Týden se nebezpečně blížil ke konci. Ze slavností jsme se vrátily před desátou hodinou, Minho s Hyunjinem v trochu podnapilém stavu, jak to přehnali s grogem. Naštěstí se nám je povedlo dostat do pokoje dřív než je zaregistrovali učitelé.

Chan pak sám došel za učiteli oznámit jim, že jsme se v pořádku vrátily. Další den normálně měli lyžaři ještě jít na svah, jenže začalo hustě sněžit a do toho se přidal déšť se silným větrem. Takže všechny sjezdovky byly zavřené a ostatním nezbývalo nic jiného než zůstat v chatě a zabavit se jinak. Teď mi vlastně došlo, že jsem se neúčastnil už asi dvou společenských her. Ne že by mi to vadilo.

Minho s Hyunjinem se samozřejmě nasáčkovali ke mně, zásobovali mě samými trapnými vtipy, kterým jsem se tak jako tak smál protože prostě Minho a Hyunjin.

Bohužel i další den bylo hnusně. Nálada v chatě značně poklesla, protože v pátek měl být ten slavnostní sjezd a lyžaři se  obávali, že k tomu nedojde. I ten den u mě byli Minho s Hyunjinem.

Po obědě jsme se rozhodli zahrát si pět vteřin. Byly jsme už pěkně rozehraní, když někdo zaťukal. Předpokládal jsem, že to bude Chan, takže když jsem otevřel, vybafl na mě Changbin. Koukl mi přes rameno a když uviděl ty dva, podíval se jsem mě jako vrah.

,,Co chceš? ” zeptal jsem se ho a pevněji sevřel kliku dveří.

,,Proč tady máš ty dva? ” kývl směrem k Minhovi a Hyunjinovi, kteří se mi rozvalovali na posteli. Teď si však sedli a Minho se už chystal vstát.

Bylo mi jasné, že Changbin ví, kdo to je. To by musel být blbej.

,,Do toho ti nic není. Já se tě ptal co chceš,” zopakoval jsem svou otázku.

Ale on jako by mě neslyšel. ,,To jsi mi nerozuměl nebo co?! Já tě upozorňoval-”

,,Hele čéče,” Minho se objevil vedle mě a hodil mi ruku okolo ramen. ,,Máš nějaký problém?”

Jak to tak vypadalo, Changbina se nebál. Zpříma mu koukal do očí a pohledem ho vyzýval, ať něco řekne.

Changbin mezi námi přejel pohledem. ,,Vlastně nic,” zaprskal a dal si odchod. Vydechl jsem a zabouchl dveře.

,,Kdo to byl?” dotazoval se Hyunjin. Sedl jsem si zpět na postel a začal si křupat klouby. ,,Můj bratr,” odpověděl jsem mu, jako by o nic nešlo. Ve skutečnosti šlo o hodně. Pokud mu to nějakým způsobem dojde, dopadne to všelijak, jenom ne dobře.

,,Teda. Tvářil se jak nějaký maniak,” řekl Minho a já se chtíc nechtíc začal smát. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem rád, že mi tihle dva vstoupili do života.

,,Hele,” Hyunjin mi položil ruku na rameno. ,,Kdyby se něco dělo... Kdyby ti prostě nějak ubližoval, tak přijď za námi,” podíval se na Minha a ten přikývl.

To, co Hyunjin řekl, mi zahrálo na nervy, až jsem začal brečet. Teď nemluvil jako můj nejlepší kamarád, ale jako můj větší brácha. Proč takového nemůžu mít i ve skutečnosti?

,,Ale no tak,” Minho mě ze srandy bouchl do ramene. ,,Ty ses nám nějak dojal.”

,,Tak neříkej takové věci,” popotáhl jsem. ,,Jsem citlivý človíček,” dodal jsem už se smíchem.

Další den proběhl podobně. Naštěstí Changbin se u mých dveří už neobjevil. Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo nervózní, že něco tuší.

Ale jak vím, Changbin je horká hlava a výbušná povaha. Hned jak by to zjistil, byl by tu během pár vteřin a já bych se mohl pouze modlit, abych se dožil dalšího dne.