Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

32

Cestou dolů lanovkou jsem se tiskl k Chanovi a hlavu si opíral o jeho rameno. Bylo mi tak příjemně.

On mě zase sem tam políbil na spánek a k tomu mě hladil po rameni. Vše bylo dokonalé.

Nic jsme před sebou neskrývali, vše jsme nechali vyplynout na povrch. V tuto chvíli, v tento okamžik jsme nic neřešili. Neřešili jsme, co bude potom.

Žili jsme přítomností.

A tak jsem dál upíral pohled do dálky a vše si užíval. Tak jako Chan.

Po očku jsem se na něj podíval a zjistil, že mě pozoruje. Takovým pohledem, jako bych byl někdo vzácný. Někdo, kdo mu stojí za to, aby se na mě takhle díval.

,,Copak?” zeptal jsem se.

Usmál se, přičemž mě začal hladit po rameni.

,,Nic. Jen se na tebe rád dívám,” a dal mi další pusu na spánek.

Ihned jsem obličej zavrtal do jeho bundy, aby neviděl, jak moc mě tohle dostává. Nesmí mi tohle dělat.
Jenže... U něj to vypadalo, že toho hned tak nenechá. On si tím snad bavil!

,,Ale ale,” zahlaholil a polechtal mě za krkem. Vypískal jsem. ,,Snad se mi nečervenáš.”

Bylo jasně slyšet, že se směje. To jsem si na něm oblíbil. Sám se moc nesměju. Když už, tak jenom když jsem se Seungminem. Ale Chan... To je jiná liga. Jeho úsměv mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři a ani nevím jak. Prostě se jenom usměje a je to.

,,Se divíš?” ze srandy jsem ho bouchl do hrudi a konečně zdvihl hlavu. Setkali jsme se pohledem, ale ani jeden jsme neuhnul.

,,Mám přání,” zašeptal Chan a jeho dech narazil do mého obličeje.

,,A jaké?”

Přerývavě se nadechl, jako by to pro něj bylo obtížné vyslovit. ,,Přeju si, abych uměl zastavit čas. Vše by zůstalo tak, jako teď a nic by nám nevadilo.”

V duchu jsem si přál to samé.

,,Já vím,” odpověděl jsem prostě. Na nic jsem se dal neptal a vtiskl mu nevinnou pusu na tvář pár vteřinek před tím, než jsme vystoupili z lanovky.

Cesta dolů byla snad kratší než cesta nahoru.

Ne že bych si stěžoval. Už jako vážně mrzlo. Měl jsem pocit, že mi na nosu vysílání rampouch, jak jsem ho měl studený.

,,Tak... Kam teď?” obrátil jsem se na Chana, když jsme stáli na cestě, která vedla zpět k lanovce nebo opačným směrem k městu.

,,Navrhuji, že bychom se už mohli vrátit do chaty,” nadhodil a pomalu se rozešel.

,,Hádám, že půl desáté už dávno není.”

,,To teda není. Ale nestrachuj se,” opět mi věnoval úsměv, ,,učitelé o tom vědí.”

Přikývl jsem. Když nebude žádný průser z toho, že nejsme v době večerky na svých pokojích, nic proti takovýmhle večerům nemám.

°°°°

Cestou do chaty jsme šli blízko sebe, až se naše ruce otírali o sebe, ale i tak jsme se za ně nechytli. Obou nám to takhle vyhovovalo.

Okolo nás stále bylo plno lidí, kteří mířili buď na slavnost nebo někam jinam. Ani ten mráz je neodradil. Ale oni na to už nejspíš byli zvyklí.

Za to já se pod teplým oblečením stejně trochu třásl. Od úst mi každým vydechnutím stoupl oblak páry .

Naštěstí se za zatáčkou ukázala naše chata a já si v duchu oddechl při myšlence na teplou sprchu a postel.

Avšak jsem zastavil a zatahal Chana za rukáv.

,,Chane, počkej...,” nedalo mi to, ale musel jsem se zeptat. Musel jsem aspoň povrchově vědět, co s námi bude dál. To, co se mezi námi dneska dělo se nedá jen tak snadno ignorovat. Jako by se nic nestalo...

,,Vím, na co se chceš zeptat,” řekl a postavil se naproti mě. Zvedl jsem hlavu, přičemž jsem přimhouřil oči proti padajícím vločkám. ,,Co bude dál, že ano?”

Kývl jsem.

,,Popravdě... Nevím. To, co se dělo dneska se mi moc líbilo a rozhodně to není něco, co bychom mohli jen tak zazdít a dělat, že se nic nedělo, ” povzdechl si.

,,Ale taky nevím, co mám dělat dál...”

,,Já to taky nevím. Tohle... Tohle jsou city, a těm nemůžeš poroučet,” pronesl jsem.

Hlavou se mi honili myšlenky různých směrů.

Proč si to dělám tak těžké? Na tohle jsem neměl vůbec přistoupit. Jenže... Já to neudělal na truc proti Changbinovi. Udělal jsem to proto, protože jsem chtěl. Sám od sebe.

Sám si to moc neulehčuji.

,,Víš co?” promluvil Chan. ,,Teď se tím netrapme. Půjdeme si lehnout a zítra uvidíme. Nějak to vyřešíme, jo?”

Natáhl ruku, kterou mě následně pohladil po tváři.

,,Tak jo. Tak já už asi půjdu,” ukázal jsem směrem k chatě. Nemyslím, že by bylo nejlepší, kdyby nás někdo viděl přicházet spolu. I když podle mě už všichni spali.

,,Dobře,” svou ruku odtáhl. Dal jsem se do kroku a na svých zádech jsem cítil jeho pohled.

Otočil jsem se a ještě mu zamával. Zamával na zpátek.

°°°°

Osprchoval jsem se a zalehl do postele. Bylo už vážně pozdě a mě se klížili oči.

Dnešek, byť jsem si to neuvědomoval, byl velmi vyčerpávající.

Ani na mobil jsem se nekoukal, zda mi někdo nepsal nebo nevolal. Ale abych pravdu řekl, v tuto chvíli mi to bylo jedno. Stále jsem měl v hlavě jako živý obraz vzpomínku, jak jsem se k Chanovi tiskl a jak mi Chan pokládal polibky na spánek.

Už jsem ale neměl sílu přemýšlet nad tím, co bude dál.

Nějak se to vyřeší...

S touto myšlenkou jsem usnul.

Čauky 😀

Doporučuji pustit si video, které jsem dala nahoru do médií ✌👆.

Jinak... Co říkáte na momentální vývin situace v příběhu? 😌

pokud jsou zde chyby, omlouvám se.