Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

6

Koukal jsem na ten papírek a uvažoval.

Určitě je to jen nějaký fór. Někdo si ze mě chce vystřelit.

Moje podvědomí mi říkalo, že je to nějaká sranda. Ale nějaký kousíček ve mně měl chuť zjistit, co je to zač.

Zkontroloval jsem hodiny. Půl osmé. Mám ještě dost času.

Rozhodl jsem se, že si pustím televizi a kouknu se na něco. Pokud bude na co.

Ještě jsem si z kufru vyhrabal skicák a tužku a usadil se do postele.

Zapl jsem televizi a ovladačem přepínal kanály.

Nakonec jsem to nechal někde, kde hrály písničky a začal si čmárat do skicáku.

Avšak mi přišlo, že čas se táhne hrozně pozdě. Už párkrát se mi zavřely oči, ale většinou to bylo na takových deset minut.

Když se přiblížila dvacátá druhá hodina, šel jsem se převléknout do džínů, trička a mikiny. Fakt se mi tam nechce jít v pyžamu. Pokud je to nějaký žert, nehodlám se ještě více ztrapnit.

Ještě než jsem vyšel, do kapsi jsem si strčil malou baterku.

Na chodbě byla tma a všude bylo ticho. Což bylo trochu zvláštní. I když, všichni jsou už asi unavení, takže...

Raději jsem si rozsvítil baterku a vyšel. 

U zábradlí, od kterého bylo vidět půlku místnosti, jsem se zastavil a díval se, jestli někoho nebo něco neuvidím.

Bohužel.

Sešel jsem tedy na schody a opatrně našlapoval. Baterku jsem radši vypnul.

Dole opravdu nikdo nebyl. Akorát z krbu, ve kterém ještě plápolaly malinkaté plamínky, vycházelo malé světlo a trochu toho tepla.

Ujistil jsem se, že tu opravdu nikdo není a pak se posadil do křesla.

Přemýšlel jsem. Jak se asi má Seungmin? Co teď dělá máma? Lituje toho, že mě sem poslala?

A co teď třeba dělá Changbin? Je s tím Chanem, nebo už vyspává?

Aniž bych si to uvědomoval, oči se mi pomalu začali klížit.

Když vtom...

,,Tak přece jen jsi přišel,” ozvalo se za mnou a já málem vylétl z kůže. Rychle jsem se postavil a otočil se na dotyčnou osobu.

Málem jsem si zase sedl. Byl to Chan. Ale co u dělá?

Snad... Snad ten papírek nepsal on!

,, Co tu děláš?” zeptal jsem se ho?

,,Co by? Nedostal jsi snad papírek?” ušklíbl se.

Takže to byl on! A pak mi něco došlo...

,,Jak dlouho tu jsi?” zděsila mě představa, že tu byl, pozoroval mě a já o tom nevěděl.

,,No, pár minut už tu jsem,” opět se ušklíbl. ,, Copak? Vypadáš, že to s tebou každou chvíli flákne.”

Měl pravdu.

Bylo toho na mě  trochu moc. To, že ten papírek psal on. To, že mě tady pozoroval. A taky to, že mě to obtěžuje.

,,O co ti jde?! Proč máš neustále takový narážky, proč si ze mě neustále děláš srandu?!”

Trochu jsem zvýšil hlas. Ale ne moc, abych nikoho nevzbudil.

,,Co myslíš tím, že si z tebe dělám srandu?” protáhl a posadil se do křesla naproti mně.

,,Co tím myslím?! Třeba tohle. Ten papírek, co jsi mi strčil pod dveře? To nemáš nic lepšího na práci?”

,, Počkej! Počkej!” zarazil mě. ,,Ty si myslíš, že jsem to udělal ze srandy?” koukal na mě kupodivu udiveně.

,,No a z čeho jiného?” už mě to frustrovalo.

,,A to tě nenapadlo, že to dělám třeba z toho, že mě zajímáš?”

Nastalo ticho. Koukal jsem na něj a přemýšlel, jestli se smát nebo mu strčí hlavu si těch ještě žhavých uhlíků.

,, Nebuď směšný,” to bylo jediné, co jsem řekl a vydal se k odchodu. Jenže Chan mě chytil za ruku, čímž mě zastavil. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale měl pevný stisk.

,, Sakra, pusť mě!” prskl jsem na něj.

,, Já ti jenom říkám, že se myslíš... Ze srandy to není,” dořekl a konečně mě pustil.

Co nejrychleji jsem se dostal do pokoje a zamknul za sebou.

Byl jsem hodně unavený a už jsem neměl sílu přemýšlet nad tím, co se odehrálo před chvilkou.

Nasoukal jsem se do pyžama, zalehl do postele a poddal se spánku.

Hola hej, kapitáne!!✋
Nová část je tuuu .😂 Doufám, že se líbí a dá se to číst 😅

Ich liebe dich 💕