Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

46

Už uběhl skoro týden, co jsem Chana od sebe definitivně odřízl.

Toho večera, kdy jsem ho viděl s Jisungem, se pro mě stal jen člověkem, kterého jsem znal.

Nezvedal jsem mu telefonáty, neodpovídal na smsky a když mě chtěl odchytit ve škole, co nejrychleji jsem utekl.

Vím, možná jsem se choval nespravedlivě a dětinsky, ale já už se mu prostě nedokážu podívat do očí.

A Jisung... Toho nechci už vidět. Oba mě zklamali. Jisung teda zas tolik ne, ten mi byl ukradený už předtím, ale Chan... Ten pohled na ně mi roztrhal srdce na několik cárů.

Nic mezi námi nebylo, ale zároveň mezi námi bylo hodně. Něco, co se těžko popisovalo.

Snažil jsem se ten pocit ignorovat a odsouvat ho co nejvíce dozadu, někam, kam tolik s myslí nezacházím. Bylo to prd platné.

Hyunjin a Minho si ihned všimli, že se něco děje a snažili se to ze mě dostat, ale po několika marných pokusech to nakonec vzdali a jen byli se mnou a snažili se, abych se necítil sám.

Byl jsem jim za to vděčný. Věděl jsem, že dřív nebo později zjistí, že se to mezi mnou a Chanem pokazilo. A to ve velkém.

Ale jsem si jist, že v tom nebudou zas tolik šťourat. Tihle dva se Seungminem jsou z toho mála lidí, kteří chápou, kdy je lepší být tiše.

Když už je řeč o Seungminovi, tak ten jediný ví, co se stalo. Ne jeden den a noc jsem strávil u něj a brečel mu na rameni.

,,Je mi mizerně,” řekl jsem, když jsem s ním ležel v posteli. Bylo už pomalu šest hodin ráno a ještě jsme ani nezamhouřili oči. Oba jsme se cpali máslovým popcornem.

Oči jsem měl ještě zarudlé od pláče a hlava mě už taky nějakou tu půl hodinu bolela.

,,Nechceš si schrupnout?” zeptal se Seungmin, když jsem už po několikáté zívnul.

Pokrčil jsem rameny. Spánek by se šikl, už jsou to pomalu tři dny, co jsem se naposled dobře vyspal.

Říkal jsem si, že půjdu domů, ale tělo mě odmítalo poslouchat. Hlava mi padla na polštář a po pár minutách se mi i zavřeli oči.

Ještě jsem slyšel, jak se Seungmin natahuje pro deku, aby mě přikryl, než jsem definitivně usnul.

Spal jsem asi hodinu a půl. Když jsem se vzbudil, venku bylo už vcelku jasno... Hodiny ukazovali osm hodin ráno.

Rád bych ještě spal, ale potřeboval jsem domů. Seungmin vedle mě v klidu oddechoval, tak jsem se potichu zvedl z postele, na papír napsal, že jsem šel domů, posbíral si své věci a odešel.

Venku jsem si bundu přitáhl pořádně až ke krku, jelikož byl pěkný mrazík. Říkal jsem si, kdy tak asi začne ten sníh tát... Už je konec ledna, takže únor si ještě budu muset přetrpět.

,,Nesnáším to,” řekl jsem si pro sebe. Pán se psem, který mě zrovna míjel, se na mě podrážděně podíval.

Nijak jsem si ho nevšímal a pokračoval v cestě až k nám domů.

U dveří jsem zkopl boty, bundu odhodil na věšák a ani jsem se neobtěžoval zjišťovat, jestli je někdo doma.

Odštrádoval jsem si to do pokoje, kde jsem se zavřel a svalil se na postel. Oči se mi pomalu zavírali, když vtom mi v břiše zakručelo.

S povzdechem jsem slezl z postele a vydal se do kuchyně pro něco k jídlu.

Nakonec jsem skončil s miskou cereálií zalitých mlékem. Usadil jsem se ke stolu a začal jist jednu porcičku za druhou.