Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

42

Po tom, co jsem dorazil domů, jsem zasedl ke stolu a učil se test, který se bude za dva dny psát.

Z pokoje jsem odešel akorát když jsem se potřeboval napít nebo dojít si na záchod. Ovšem asi jsem se do toho zabral moc, protože když mi zapípal mobil, bylo už půl šestý.

Protáhl jsem si záda a podíval se, kdo mi napsal. Neubránil jsem se lehkému úsměvu, když na obrazovce svítilo Chanovo jméno.

Máš čas?

Chvilku jsem přemýšlel, co mu odepsat. Můj pohled padl na učení, a pak zpět na zprávu.

Nakonec jsem mu odepsal, že čas mám.

Počkám na tebe na konci tvojí ulice. Někam se půjdeme projít.

Zněla od něj další zpráva.

Zeptal jsem se ho, kam půjdeme, ale už mi neodepsal.

Tak jsem se tedy převlékl, zhasl lampičku nad stolem a šel dolů.

V kuchyni máma zrovna něco vařila a Changbin seděl já židli a mobilem v ruce.

,,Mami, já jdu ven," oznámil jsem jí. Changbinův pohled se na mě však upřel ještě dřív, než jsem to stačil dopovědět.

Matka se jen otočila a zeptala se, s kým že jdu ven.

,,Se Seungminem," zalhal jsem a rychle se přezul, vzal kabát, aby to nedopadlo jako včera, kdy jsem promrzl a doslova vyběhl z baráku.

Na chodníku jsem se rozhlédl, a když jsem na konci straně opravdu uviděl stát postavu, rozešel jsem se tím směrem. Měl jsem co dělat, abych se nerozběhl.

Chan se na mě už zdálky usmíval. Roušku měl staženou pod bradou, takže jsem krásně viděl i jeho ďolíčky na tváři.

,,Ahoj," trochu rozechvěle jsem ho pozdravil a taky se usmál.

Avšak Chan si mě místo pozdravu přitáhl do objetí. Zaskočilo mě to, ale nebránil jsem se tomu. Uvolnil jsem se a taky ho objal. Nasál jsem jeho vůni a spokojeně se usmál.

,,Tak pojď," Chan se odtáhl a chytil mě za ruku. Nedalo mi a znovu jsem se zeptal: ,,A kam půjdeme?"

Chan se však jen tajemně usmál a nic mi na to neřekl. V duchu jsem několikrát protočil oči v sloup, ale šel jsem s ním. Styl, kterým mě držel za ruku, mi dodával příjemný pocit bezpečí. Osobně mi připadalo, že styl, kterým mě držel, je více důvěrný, než mít propletené prsty. Proplétali se nám pouze malíčky. 

Neubránil jsem se lehkému úsměvu nad tímto gestem.

,,Copak?" Chan si všiml mého úsměvu a pak směru pohledu, kterým jsem se díval. Taky se odíval na naše ruce, pak zpět na mě, ale nic na to neřekl. Znovu se díval před sebe, ale cítil jsem, že stisk ještě více upevnil. Jakoby tím říkal: Aby jsi mi nikam neutekl.

Došli jsme opět do toho stejného parku, ve kterém jsme byly včera. A opět tu nikdo nebyl. Ovšem dnes jsme byly na jiné straně. U zamrzlého rybníka. Lampy, které tu byky, osvětlovali zamrzlou vodu.

Chan se mě pustil a odběhl k blízkému stromu. Sehnul se ke kořenům a začal odhrabovat sníh. Přistoupil jsem blíže a snažil se mu nakouknout přes rameno. Viděl jsem, že vytahuje igelitovou tašku, ale co bylo v ní, to jsem za boha netušil.

Zvedl se a znovu došel ke mně. ,,Takže...Zkus hádat, proč jsme tady," mávl rukou po okolí. Znovu jsem se rozhlédl. Nic, kromě pár laviček, lamp a rybníku tu nebylo.