Být školní outsider je věc první. Ale nutit outsidera zapadnout do společnosti je věc druhá. Přesně tohle se děje Felixovi, studentovi střední školy, který je nucen svou matkou jet na dva týdny na lyžařský výcvik se svým bratrem Changbinem. Pro Feli...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
#welovefelix
Felix
Chan došel pro obvaz a já si mezitím začal odmotávat ten, co mám na ruce.
,,Počkej, pomůžu ti," Chan si ke mně sedl, ruličku obvazu si položil na stehno a začal mi odmotávat obvaz.
Jak jsem si tak všiml, má celkem velké ruce. Ty mé by se v nich lehce ztratily.
,,Kdy máš jít na kontrolu?" vytrhl mě z přemýšlení.
,,Jakou kontrolu?"
,,No neříkej mi, že si s tím nemáš dojít na kontrolu," poukázal na ránu svázanou stehy.
,,Jo tohle. No, nevím. Jsem to zapomněl. Asi dneska nebo zítra," odpověď jsem jakoby nic. Pravda byla, že mi byla trochu hanba, že si to nepamatuji.
Nechápu to. V jiné situaci by mi to bylo slušně řečeno jedno.
Chan mi začal namotávat nový obvaz, přitom dával pozor, aby mi tu ránu nějak nedráždil.
,, To by sis měl pamatovat. V některých situacích to může být velice důležité."
Odvrátil jsem hlavu a podíval se z okna. Zrovna sněžilo.
,, Víš, že mě občas děsíš?" zeptal jsem se ho.
,,A víš, že ses mi to už jednou říkal?" řekl nazpátek.
,,Ale je to pravda."
,,Hm, zajímavé. Co přesně tě na mě děsí? Můj úsměv, můj charakter? Či snad má krása?"
Ježíš, to je blb.
,,Jseš docela velký egoista. Ale to není to, co mě děsí. Ty prostě... Ugh, jak to jenom říct? Prostě... Od začátku pobytu jsi pro mě byl takovým tím hajzlíkem, co si o sobě myslí kde co, je to pořádný náfuka a ostatní mu jsou volní.
A teď... Teď tady se mnou - SE MNOU! - sedíš, obvazuješ mi ruku a říkáš mi, že bych měl více na sebe dbát. Takže... Asi tak."
Skončil jsem a nastalo ticho. Chan si nejspíš přehrával v hlavě, co jsem prave řekl.
Raději jsem se podíval, co mi dělá s tou rukou. Už byl hotový. Ještě na obvazu udělal uzlík, aby se nerozmotal.
Pak se mi podíval do očí. ,,Co jsi myslel tím se mnou? Jakože je na tobě něco špatně?"
Tak intenzivní pohled jsem nezvládl. Sklonil jsem hlavu a zamumlal. ,,T-to ne. Prostě... Já jsem outsider celé školy. Jsem rád když si mě lidi nevšímají, víš? Nejsem ničím zajímavý. Takže tohle je pro mě... Ehm...."
,, Divný?" dokončil za mě větu Chan.
Přikývl jsem.
On se ale usmál. ,,V tom případě bych ti měl pomoct, aby to pro tebe nebylo divný, nemyslíš?"
Zvedl se a šel vyhodit do koše zmuchlaný obvaz. Zkusmo jsem zahýbala rukou. Seděl skvěle.
Pokrčil jsem rameny. ,,Nevím. Možná. I když já mám pocit, že si na to nezvyknu."
Chan přišel až ke mně a chytil me za ruce. Přísahám, v té chvíli jsem měl husinu úplně všude. Jeho dotek byl tak příjemný. A- Ach bože. Moje ruce se v těch jeho doopravdy snad ztratily.
,,Věř mi. Na to si zvykneš. Společně se více poznáme a... Kdo ví, co bude dál," vřele se na mě usmál (asi jsem roztál). Pak se kouknul na hodiny.
,,Tak já už budu muset jít," došel ke dveřím, ve kterých se otočil a řekl: ,, Uvidíme se na společenské hře dnes večer," pak se dveře zavřely.
Pane bože. Já na to zapomněl. Dnes večer se bude hrát nějaká hra. To nepřežiju.
Lidiiičkyyy. Jsme u 20 kapitoly! Chápete to? 😄 Já jaksi ještě ne.😊
Jinak... Je tu někdo fanoušek The Untamed? Já to teď sledují a musím říct... Asie má snad lepší filmy a herce než Česko. (Only my opinion)
Jinak, mám pro vás ještě jednu zprávu. Asi spíš smutnou (hehe) Rozhodla jsem se, že až dopisu tuhle knihu, s Wattpadem skončím.
