Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

33

Druhý den se mi absolutně nikam nechtělo. Byl jsem líný dojít si i na snídani.

Takže jsem celé dopoledne strávil zalezlý v posteli s mobilem, hudbou, knihou a skicákem.  Nekreslil jsem něco přímo určitého, ale vystihovalo to včerejšek. Včerejší večer...

Chvilkami jsem o tom přemýšlel a stále si říkal, co bude dál. Taky jsem si říkal, že bych nejspíš měl napsat Chanovi, jelikož jsme se ještě od rána neviděli.

A pak tu také byla otázka, co s Changbinem. Říct mu to nemůžu, to by byla moje smrt. Ale vlastně... Tady zatím nebylo co říkat. Až na to, že jsme se včera podvolili svým pocitům, mezi námi nic významného nebylo.

Povzdechl jsem si. Už jsem slyšel o lidech, kteří měli někoho takového, s kterým někdy někam vyrazili nebo se vzájemně podporovali a zároveň měli vlastní vztah.

Jenže já bych tohle asi nezvládal. Kdyby si Chan někoho našel, já bych se nejspíš stáhl někam do ústraní.

Já bych prostě nemohl být ten druhý.

Raději bych se s ním přestal stýkat celkově než čekat, až si na mě vzpomene.

Sedl jsem si a opřel se o čelo postele.

Nemysli na to. Nemysli na to. Žij přítomností.

Tohle jsem si v hlavě opakoval jako mantru celou dobu, co jsem mířil do koupelny. Začal jsem si to říkat už hned ráno, co jsem se vzbudil, a první, co mi naskočilo v mysli, byl Chanovi polibky na čelo a objetí.

Raději jsem se chopil hřebenu a začal si rozčesávat chuchvalce vlasů, které se mi udělali během spánku.

Když jsem byl hotový, hřeben jsem odložil a zahleděl se do zrcadla. Když si uvědomím, že už nezbývá ani týden a já budu v tuhle dobu sedět znovu ve třídě a učit se.

Trochu jsem se těšil, že konečně budu něco dělat a ne se jenom utloukat nudou. Jenže zároveň při představě, že za pár dní tohle všechno skončí a vše se vrátí do starých kolejí... Při té představě se mi stahoval hrudník.

Doufám, že aspoň s Minhem a Hyunjinem si udržím kontakt.

Ale pravda byla, že jsem se těšil na Seungmina. Už mi začínal chybět. Teď jsme si ani moc nepsali. Doufám, že na mě není nazlobený.

Povzdechl jsem si.

Příliš otázek. Příliš mnoho otázek.

A hledání odpovědí je příliš těžké a únavné.

Nechal jsem toho a vrátil se zpět do pokoje. Jelikož jsem vynechal snídani, můj žaludek se už začínal ozývat. Napadlo mě, ze bych mohl něco ulovit v jídelně. Ale když ještě chvíli počkám, za chvíli se začnou vydávat obědy. Hold tam budu mezi prvními.

Stejně si záleží někam, kde mě není moc vidět a budu mít klid.

°°°°

S tácem plným jídla jsem si sedl za podpůrný sloup, rozbalil si hůlky a s chutí se pustil do jídla.

Během mého jezení se jídelna postupně naplňovala, jak se vrátily ze svahu. Skoro jako by to byl můj reflex, jsem se rozhlédl, zda neuvidím Chana. Toho jsem bohužel neviděl, ale za to jsem viděl, že ke mně míří Minho a Hyunjin se svými tácy, které byly plné jídla.

,,No čau Feldo,” bouchl mě přátelsky do ramene Minho, když se vedle mě posadil.

,,Taky zdravím,” ozval se Hyunjin, který si sedl naproti mně.