Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

25

Ráno po snídani jsem se vydal na ošetřovnu, aby se mi doktorka mohla podívat na tu ruku. Celou dobu jsem zíval únavou, i když jsem si výjimečně dal kafe. Normálně piju čaj.

Před snídaní jsem ještě zavolal mámě, abych ji stručně informoval o tom, že stále žiju a jsem v pořádku. Pak jsem ještě brnknul Seungminovi a rychle mu poreferoval o tom, co se mi za ten skoro uplynulý týden stalo.
Taky jsem mu řekl, kam dnes večer jdu, přičemž mě vždy postihla nervozita jenom co jsem si na to vzpomněl.

Stále jsem přemýšlel, zda je to dobrý nápad. Kdokoliv nás může vidět, nedej Bože aby nás viděl Changbin. Avšak nějaký kousek v mém těle věděl, že Chan to má pod kontrolou a nic se nestane.

Teď jsem však hodil myšlenky, co se bude dít večer za hlavu. Zaklepal jsem na dveře ošetřovny a hned potom vstoupil. Připadalo mi to jako celá věčnost, co jsem tu byl, avšak to jsou jenom dva dny.

,,Á, Felixi. Přišel jsi na kontrolu s tou rukou?” spustila na mě hned doktorka.

,,Uhm,” nechtěli se mi moc mluvit. Vždy, když jsem u doktora, se cítím nesvůj.

Doktorka mi pokynula směrem k lehátku, na které jsem si sednul a ona si mezitím natáhla doktorské gumové rukavice.

,,Tak ukaž.”

Opatrně mi rozvázala obvaz a odmotala ho z ruky. Začala si prohlížet ránu sešitou chirurgickou nití, přičemž mírně krčila obočí.

Já jsem se taky odvážil podívat. Rána vypadala normálně. Aspoň podle mě.

,,No,” pronesla, ,,vypadá to dobře. Docela rychle se ti to hojí. Neboli tě, nebo nepálí?”

Zakroutil jsem hlavou.

,,Fajn. Tu ruku měj stále v klidu, nijak ji nenamáhej. A koncem příštího týdne, někdy před odjezdem sem přijď a jestli to bude dobré, ty stehy ti vyndám.”

,,Hm.”

Ruku mi znovu zavázala a šla psát něco do počítače.

Už jsem chtěl odejít, ale doktorka mi ještě položila jednu otázku: ,,Mám zavolat tvým rodičům?”

Proboha, jenom to ne. Nevím, co by máma dělala, kdyby zjistila, že mě tu - podle ní - šikanují.

,,Ne, to je dobrý. Já to mámě kdyžtak řeknu.”

S tímto jsem opustil ošetřovnu.

V chatě se momentálně pohybovalo více lidí než obvykle. Myslím, že o víkendu lyžovat nechodí.

Většina se scházela ve společenské místnosti a povídali si, hrály nějaké hry a Bůh ví co ještě.

Potom jsem zahlédl nějaké páry cicmající se za dveřmi. Nad nimi jsem v duchu vyplázl jazyk.

Raději jsem zase zalezl do pokoje a dal se do kreslení.

Zabral jsem se do toho tak moc, až jsem se mírně vyděsil, když mi někdo zaťukal na dveře.

Tužku jsem odložil na stůl a šel otevřít. Napadlo mě, že to může být Chan. Překvapilo mě tedy, když to byl Hyunjin.

,,Čus Feldo,” plácl mě do ramene a vešel do mého pokoje, aniž by se zeptal. Vcelku mě to zaskočilo. Jeho chování bylo podobné Chanovi, ale ten se aspoň zeptal, jestli může dál. A taky mě překvapilo, jak mi řekl.

,,Ahoj. Co se děje?” zabouchl jsem dveře a došel ke stolu, abych zavřel skicák, na jehož stránce se rýsoval pár svalnatých a žilnatých rukou. Nemusí to každý vidět.

,,No tak. Trochu víc nadšení,” Hyunjin se opřel svým zadkem o stůl a pokračoval. ,,Mám skvělou novinu. Podívej,” natáhl ke mně ruku s papírovou kartičkou.

,,Co to je?” natáhl jsem se pro ni a přečetl, co na ní stálo.

1. Místo
Tým č. 3
30/30
Gratulujeme

,,Musíme ti všichni poděkovat. Bez tebe bychom věděli úplný kulový. Jo a fakt doufám, že se za mě u Chana přimluvíš, aby mě nepřizabil. Víš,” spiklenecky se ke mně nahnul a řekl: ,,Skončili jako čtvrtí. A Chan fakt nerad prohrává.”

To, jakým způsobem to říkal, jako by to bylo nějaké přísně tajné tajemství, mě donutilo se zasmát.

,,Neboj, o svůj krk nepřijdeš,” mrknul jsem na něj, že se na mě může spolehnout.

,,Bezva. Tak zatím, jo? Uvidíme se nejspíš až večer, pokud si to dobře pamatuji.”

No jo. Zapomněl jsem, že dnes večer má přijít i Hyunjin a Minho.

,,No jasně. Tak zatím,” mávnul jsem na něj a on se vypařil jako pára nad hrncem.

~•~•~•~

,,Říkám ti, vem si ty tmavě modré džíny a černý svetr,” rozkazoval mi z druhé strany mobilu Seungmin.

Už bylo pozdní odpoledne, a já si pomalu začal vybírat věci. A na pomoc jsem zavol Minovi.

,,A není to moc... Divný?” argumentoval jsem.

,,Co by na tom mělo být divného?”

,,No já nevím. Třeba aby si nemyslel, že to beru vážněji než normálně či tak něco,” stále jsem se koukal na ty dva kusy oblečení a přemýšlel. Mám si je vzít? Nemám si je vzít?

,,Tak vy si na něco takového hrajete, ne? Takže divné to určitě nebude. Koukej si to vzít na sebe a už mě neštvi!” Seungmin tuto debatu definitivně ukončil a já si povzdechl. Přece jenom jdu mezi lidi, tak nějaké jiné oblečení než černé tepláky a černá mikina by neuškodilo.

,,Fajn. Já si to na sebe teda vezmu.”

,,Díky Bohu,” zaúpěl vítězně Seungmin.

Tomu jsem se uchechtl a s rozloučením to položil.

Bylo teprve pět hodin a Chan říkal, že se pro mě staví až kolem sedmé. Mám tedy ještě dvě hodiny.

Rozhodl jsem se jít osprchovat a umýt si vlasy.

Během toho, co na mě tekla teplá voda, jsem přemýšlel.

Neberu to opravdu moc vážně? Vždyť si jdeme jenom sednout do nějaké restaurace na jídlo, popovídat si a jít zase zpátky.

Fakt bych měl nechat těch myšlenek a prostě si užívat. Ano, správně. Užívat.

Ručníkem jsem své tělo vytřel do sucha a šel se obléknout. Pod svetr jsem si ještě vzal tričko s krátkým rukávem, přece jenom je zima.

Pak se čas táhl neuvěřitelně pomalu. Každou chvíli mi zrak zabloudil na čas. Byl jsem hrozně nedočkavý. Chvilkami jsem si četl, pak kreslil, chodil po pokoji a zase si četl.

Že se já debil vypravoval tak brzy.

Když už jsem myslel, že se tu zkouší nudou a netrpělivostí, konečně někdo zaťukal na dveře.

Ihned jsem vystřelil ze židle a rozběhl se ke dveřím, avšak jsem se v půlce cesty zastavil a zhluboka se nadechl. Nemusím přeci vypadat, že celou dobu nečekám na nic jiného.

Zaklepání se ozvalo podruhé, ale to už jsem otevíral dveře.

A za nimi stal opravdu Chan. Měl na sobě černý rolák a džíny a v rukou držel zimní bundu.

Vypadal jednoduše skvěle.

Usmál se a řekl: ,,Tak můžeme?”

Máte se na co těšit. :)