Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

31

Stál jsem na vrcholu hory, jejíž jméno jsem nevěděl, ale to mi bylo naprosto jedno. 

Byl jsem naprosto unešený tím, co jsem měl před sebou. Jako na dlani. Chan měl pravdu. Je to jako na dlani. Celé široké okolí bylo odsuď tak malé. Hotely, sjezdovky, lanovky a další chatky byly tak malinké.

Ale bylo to kouzelné. Světla splývala do sebe a vytvářela naprosto úžasný efekt. 

Až teď jsem si uvědomil, jak jsou hory krásné.

,,Tak co na to říkáš?" Chan stál celou dobu vedle mě a pozoroval tu krásu se mnou.

Přerývavě jsem se nadechl. Totálně mi to vzalo dech. ,,Je... Je to úžasné," vydechl jsem a podíval se na Chana. Taky se tvářil užasle. Realita byla mnohem lepší než představa.

,,A bude to ještě úžasnější," zašeptal mi do ucha. Podíval jsem se zpět na horské středisko a přimhouřil oči. ,,Jak jako?"

Chan mě zezadu objal a přitáhl si mě k sobě, až jsem narazil do jeho těla. I přes teplý zimní kabát jsem cítil, jak z něj vyzařuje teplo. V této chvíli to bylo více než příjemné. 

,,Víš co je dneska za den?"

,,Ne."

,,Dneska tu je svátek. Slaví se pouze v horách, jako jsou tyhle," cítil jsem, jak kývl hlavou k okolí. 

,,A co tu slaví?" zajímal jsem se.

,,No... Je tu pověst o sněžném muži. Prý jednou za velké sněhové bouře šla královská vojska přes horský hřbet a zastihla je bouře. Jenže ta vojska s sebou měla klenoty, které nesly na korunovaci nového krále. Avšak bouře byla příliš silná a spousta vojáků nepřežila. Když už to vypadalo, že voják, který klenoty držel, umře, se zem zachvěla a objevil se sněžný muž. Vojáka spolu s klenoty odnesl až do paláce a zase zmizel."

Chan utichnul, ale mě přišlo, že to není vše.

,,A dál?"

Zasmál se. ,,Ty klenoty byly údajně srdce a plíce hor. Kdyby se ztratily, na horách by roztál sníh a samotné hory by se propadli. Takže pro ty lidi to tu hodně znamená. Každý rok to tu slaví a slavnosti samy o sobě jsou krásné."

Mezitím, co Chan vyprávěl, jsem se o něj opřel ještě víc. Úžasně vypráví, jeho hlas je tak příjemný k poslechnutí. Ale teď jsem se zeptal: ,,A neměli bychom být spíše dole? Na slavnosti?"

Chan se místo odpovědi podíval na čas. ,,Neměli, protože dole by jsi nezažil to, co tady.”

Musí neustále mluvit v hádkách? Už mě to štve. Tak jsem se mu vymanil z objetí a podíval se mu zpříma do očí: ,,Jestli mi neřekneš, co se tu děje, tak já se seberu a vrátím se zpátky do chaty.”

Nechtěl jsem mu dávat takovéhle ultimátum, spíše bych měl být vděčný, že mě sem vzal.

Ale já vděčný byl. Jenom... Vadilo mi, když jsem o něčem úplně nevěděl.

Chan mi položil ruce na ramena. ,,Felixi, věř mi, ano? Brzy zjistíš, proč jsme zrovna tady a ne dole...,” najednou se odmlčel a podíval se za mě.

,,Už to začíná,” pronesl a otočil mě čelem k okolí. Ucítil jsem, jak mě ze zadu znovu objal.

Najednou jsem to pocítil. Panovala zde zvláštní atmosféra, jako když se čeká na něco velkolepého. Lidé, kteří tu byly s námi, se přesunuli na stejná místa, kde jsem stál já s Chanem.

Pak ticho protnul zvuk zvonu.

Jedna...

Dva...

,,Každý úder je za jednoho vojáka,” zašeptal mi do ucha, aby nenarušil atmosféru. ,,Do hromady dvacet.”

Přikývl jsem na znamení, že jsem ho slyšel a více s přitulil do jeho objetí. Pěkně mrzlo.

Chanovi to ale vůbec nevadilo. Stisk upevnil a bradu si opřel o moje rameno.

Patnáct...

,,Jak to, že to všechno víš?” zajímal jsem se.

,,S rodiči jsem už na horách párkrát byl a většinou jsme jeli v dobu tohohle svátku. Ale jestli chceš, tak zítra bych tě mohl vzít podívat se na slavnost dolů. Slaví se to tu dva dny, takže ti to neuteče,” cítil jsem, jak se zasmál.

,,To bych moc rád.”

Dvacet...

Poslední úder dozněl a následoval potlesk. Já taky tleskal. Chan též.

V tom se na obloze rozprskla světýlka. A další a další...

Rakety létali jedná za druhou a vytvářeli úžasné obrazce.

Na ohňostroji jsem byl asi jenom dvakrát, ale žádný nebyl jako tenhle.

,,Už víš proč jsem se sem vzal?” optal se Chan.

Přikývl jsem. Dole není takový pohled jako tady.

Nechal jsem se unášet změtí hluku a světýlek.

,,Felixi?”

Otočil jsem se na Chana a čekal, co řekne.

On se místo toho nahnul a políbil mě na studenou tvář. Zalapal jsem po dechu, na nic jiného jsem se nezmohl.

Ale pravda byla taková, že sa mi to líbilo.

,,Za co?” zeptal jsem se.

,,Za to, že jsi,” odpověděl a přitáhl si mě do dalšího objetí. Hlavu jsem mu a radostí opřel o hruď a vychutnával si to. 

Teď tu nebyla žádná hra či něco jiného. Teď jsme tu byly jenom my dva. A na ničem nezáleželo.

V tu chvíli... Přišlo mi, že v tom nevinném polibku bylo více citů, než jsme byli oba ochotni přiznat.

Na tom teď nezáleželo.

Přišlo mi, že to je poprvé co se cítím chtěný, že na mě někomu záleží.
Že se cítím... Milovaný

Poněkud feels kapitola, nemyslíte? <3

Jinak, co říkáte na album IN LIFE? Za mě je to naprostá pecka. Přijde mi, že každým dalším albem se o mnoho kroků posunuli.

Jinak vaše momentální názory ohledně kauzy s Woojinem?