Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

44

Bylo krátce po obědě a já seděl u sebe v pokoji, kde jsem vlastně vždy strávil většinu svého času.

Byl jsem začtený do knihy a nehodlal se odtrhnout. Zvláště v počasí, které venku panovalo. Když už nesněžilo, tak pršelo. Výborně, zítra ven raději nepůjdu, jinak bych skončil v nemocnici s přelámanými kostmi kvůli tomu náledí, které bude.

No... Když jsem říkal, že se nehodlám odtrhnout od knihy, myslel jsem to vážně. Jenže to by mi někdo nesměl volat a já, jakožto zvědavý človíček, kdo mi to volá, se musel podívat.

Když jsem uviděl Hyunjinovo jméno, jen jsem povytáhl obočí a přijmul mu to.

,,Felixi, pojď ven," sputil Hyunjin, aniž bych ho stihl pozdravit nebo něco jiného.

Dělá si srandu? ,,Teď? Copak nevidíš to počasí venku?"

,,Jako takhle... Nechceš přijít ke mně? Bude tu i Minho. Řekli jsme si, že bychom mohli kouknout na ten nový seriál, o kterém jsme se nedávno bavili," objasnil Hyunjin svůj požadavek.

Podíval jsem se z okna. ,,To bychom mohli. Ale... Venku je hotová pohroma. Copak v tomhle mužů někam jít?"

Zdálo se mi, že slyším nějaký hlas z dálky z druhé strany telefonu. Minho tam už pravděpodobně byl.

,,Tak si vem taxi," vrátil se Hyunjin k telefonu.

Povzdechl jsem si a přikývl, i když on to vidět nemohl. ,,Tak dobře. Řekni mi adresu a já tam přijedu."

Hyunjin mi nadiktoval adresu a zavěsil. Sbalil jsem si pár věcí do batohu, převlékl se a zavolal si taxi. Do pěti minut tu prý bude.

Ještě jsem si došel do kuchyně vzít rychle něco do pusy, protože mi pomalu začínalo kručet v žaludku. A to jsem byl po obědě.

Došel jsem si pro batoh a vyšel před dům.

Taxi už tam stálo, takže jsem rychle přeběhl s kapucou na hlavě a usedl do auta.

Řidičovi jsem nadiktoval, kam má jet a pohodlně jsem se opřel do sedadla. Jak jsem tak koukal na světla, která byla zkreslená deštěm na okýnku, zamyslel jsem se.

Včera jsem oznámil Chanovi, že o nás řeknu Changbinovi. Jenom mu prostě oznámím, že se s ním stýkám.

Už mě nebaví, jak mě neustále podezřívá. Už mě to nebavilo na lyžáku. Jak jsem se neustále musel rozhlížet, jestli někde za zadkem nemám Changbina. Ani jsem se kvůli tomu nemohl s Chanem normálně bavit na veřejnosti.

Jen se schovávat, a po chodbách se plížit jak ninja, když jsme zrovna někam šli.

Počítám, že to nebude zrovna příjemný rozhovor. S Changbinem se v podstatě ani příjemné rozhovory vést nedají.

,,Jsme tu," vytrhl mě z myšlenek taxikář, když zastavil před domem, kde by měl bydlet Hyunjin. Zaplatil jsem, poděkoval a rychle vyběhl z auta.

U dveří jsem zazvonil a čekal, dokud mi nepřijde otevřít. Nečekal jsem dlouho. Vlastně vůbec. Dveře se ihned otevřeli a já uviděl vysmátého Hyunjina. Koukám, že zábava už začala.

,,Čau Feldo." Minho mi ihned padl okolo ramen, jamile jsem vešel a odložil si oblečení.

,,No ahoj," oplatil jsem mu pozdrav a zasmál se. Hyunjin nás zavedl do svého pokoje, během toho ještě stihl oznámit, že rodiče jeli na sližební cestu. Takže celý barák máme jen pro sebe.

,,Nevěděl jsem jaké chipsy máš rád, tak jsem jich vzal hned několik," prohodil Hyunjin a ukázal na čtvery chipsy různých druhů.

,,S tím sis nemusel dělat hlavu. Já sním v podstatě cokoliv," řekl jsem a sedl si na zem, před postel. Kluci se také usadili a Hyunjin vzal ovladač od televize.