Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

37

Zamrkal jsem do ranního šera a otočil se na druhý bok. Cítil jsem se hodně vyčerpaně, a to jsem se zrovna vzbudil. Do spánků mi vystřelovala mírná bolest, čemuž jsem se ani nedivil, protože když usnu během pláče, bolí mě poté hrozně hlava.

No jo vlastně...Vše, co se včera stalo se mi zdálo jako sen. Možná to i sen byl. Jenže když jsem se posadil, zjistil jsem, že to sen nebyl. Na sobě jsem totiž měl Chanovu mikinu, kterou mi včera půjčil. Zasmál jsem se, a ten smích zněl víc zoufale než vesele. Ani jsem se nedivil, protože zoufale jsem si opravdu připadal.

Když jsem včera Chanovi padl do náruče a propukl v téměř hysterický smích, nevěděl jsem, co mě to popadlo. Vůbec bych se nedivil, kdyby mě od sebe Chan odstrčil a zatřásl mi rameny a zeptal se, jestli mi náhodou nepřeskočilo. On však neudělal ani jedno. Jen mě pevněji přivinul do své náruče a ujišťoval mě, že je vše v pořádku, i když nevěděl co se děje. 

Já v tu chvíli nebyl schopen slova a v hlavě jsem měl úplně vymeteno. A pak, když jsem se trochu uklidnil a Chanovi vše vyklopil, jsem se najednou cítil trapně. Řekl jsem si, že mu za to vše poděkuji, jenže když jsem to vyslovil, znělo to šíleně uboze. Jako bych byl nějaká troska, která není schopna se sama o sebe postarat.

,,Felixi, podívej se na mě," Chan na mě mluvil jemným a tichým tónem, jakoby si myslel, že mě vyšší hlasitostí ještě víc rozruší. Ale já zakroutil hlavou a odvrátil se raději celým tělem. ,,No tak... Podívej se na mě..." zkusil to znovu. 

Jen jsem se na něj po očku podíval. Ve tváři neměl nic jiného než vepsanou starost, která se mu odrážela i v očích. Znovu jsem se odvrátil a stočil se na posteli do klubíčka. Ještě jsem přes sebe hodil deku a tím se mu schoval. Hrozně jsem se styděl. A teď bych se mu měl podívat do očí? To už bych nejspíš nedal.

Slyšel jsem, jak Chan vstal a obešel posteli. Deku jsem sevřel silněji, aby ji ze mě nemohl sundat a vyčkával jsem. Jenže místo toho mě Chan chytl pod zády a koleny a vyzdvihl mě do vzduchu. Vykřikl jsem z úleku, jenže Chan se jen zasmál a sedl si na postel, přičemž mě si posadil na klín. Pod dekou jsem zrudl z uvědomění se, v jaké poloze se momentálně nacházím. 

,,Tak pojď sem, ty housenko," řekl a z hlavy mi sundal deku. Nepodíval jsem se na něj, za to jsem si hrál se svými prsty. ,,Co kdyby jsi se na mě už konečně podíval?" 

,,Ale já nechci," odpověděl jsem mu.

,,A proč ne?" osobně mě udivovalo, že Chan nemluví podrážděně. Určitě jsem mu tím lezl na nervy.

,,Prostě nechci," zamumlal jsem.

,,No dobře...Jak chceš," řekl Chan, a znělo jako jen tak do větru.

Ovšem jen tak do větru to nebylo, protože v zápětí mě povalil pod sebe a chytl mi ruce. Snažil jsem se mu vyškubnout, jenže proti Chanovi jsem neměl šanci, to jsem věděl už od začátku. Vlastně jsem bojoval jen z pudu sebezáchovy.

,,Asi takhle...Já tě nepustím, dokud se na mě nepodíváš," věděl jsem, že neblafuje, protože ruce mi držel sakra pevně.

Povzdychl jsem si. S ostýcháním jsem na něj stočil pohled a čekal. Dívali jsme se jeden druhému do očí a čas jakoby se zastavil. Dokonce to vypadalo, že Chan zapomněl, co chce říct. Ihned však zamrkal a nepřítomný pohled zmizel.

,,Chci ti říct...Chci ti říct, že za nic mi děkovat nemusíš. Za nic z toho. Jsem hrozně rád za to, že jsme do sebe tenkrát u toho autobusu vrazili. Pamatuju si, že jsi měl zoufalý výraz smíšený se znuděným. Vypadal jsi tak... Zranitelně. A ztraceně. A pak, když jsme se docela sblížily, jsem si začal uvědomovat, že to musel být osud..." odmlčel se a já to vstřebával. Osud... Byl to osud.