Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

3

Nastal den odjezdu. Svůj kufr jsem měl už připravený dole u dveří, zatímco jsem dojídal snídani.

Nechtělo se mi tam. Budu tam sám. Snažil jsem se ještě vymyslet, jak tam nejet, jenže nic kloudného mě nenapadlo.

Hodinová ručička se přiblížila k půl osmé, což znamenalo, že za půl hodiny se odjíždí. A mi bychom pomalu měli vyrazit.

Jenže... Kde je brácha? Od rána jsem ho neviděl. Chtěl jsem jít za ním do pokoje, jenže ve stejnou chvíli se po schodech ozvaly bouchávé zvuky kufru, což znamenalo, že Changbin už jde. A za ním mamka.

,, Takže, máte všechno?" zeptala se nás. Oba jsme přikývli.

,,Fajn, tak jedeme," z košíčku na botníku si vzala klíče, obula se a vyšla k autu. My dva popadli své kufry a taky se vydali k autu.

Nemáme nijak zvlášť velké auto, takže kufry se vešli jen tak tak.

Sedl jsem si na zadní sedadlo, jelikož vepředu už seděl Changbin.

Bylo mi to jedno. Do uší jsem si dal sluchátka a povzdechl si.

Když jsme přijeli ke škole, kufry jsme odnesli do autobusu a šli se nahlásit. Všude bylo spoustu žáků a jejich rodičů, kteří se loučily.

Šel jsem zpátky za mamkou a objal ji. ,, Vážně tady nemůžu zůstat?"

,,Ale Felixi. Opravdu se už chováš jako malé dítě. Nevidím jediný důvod, proč by jsi tam neměl jet. A už se se mnou nehádej a pořádně mě obejmi," obmotala mi ruce kolem krku, čímž mě málem zadusila.

,,Mami, já se dusím," zalapal jsem po dechu. Naštěstí mě už pustila, aby se mohla obejmout s Changbinem. Moc se mu nechtělo, ale i tak se nechal.

,,Tak jo lidi. Nastupujte, budeme odjíždět!" zakřičel učitel. Všichni se tedy začali hrnout do busu, aby obsadili svá místa.

Sedl jsem si zepředu k oknu a vytáhl mobil se sluchátky.

Autobus už byl nastartovaný a čekalo se jenom na poslední účastníky, až se posadí.

Ale jelikož já měl sedadlo, kde se mnou měl deset Seungmin a který tu teď není, posadil se vedle mě jiný kluk.

,,Ahoj," zřejmě se snažil navázat konverzaci. Nebylo mu to nic platné.

Naposledy jsem zamával mamce a strčil si sluchátka do uší, abych mohl ignorovat jak toho kluka, tak i okolí.

***

Po dvou hodinách jsme zastavili na benzínce, abychom se protáhli, došli si na záchod či něco menšího koupili k snědku.

Já si akorát došel na záchod. Hlad jsem neměl.

Jak jsem tak procházel regály a koukal po časopisech, všiml jsem si to venku bratra a jeho partičky.

Ovšem co mě zaujalo nejvíce, byl Changbinův výraz, když se ho kluk, co stál vedle něj, jakkoliv dotknul.

Ať už jen přátelské bouchnutí do ramene či poplácání po zádech.

Vypadl tak trochu... zamilovaně?

Jako o bráchovi jsem tušil, že tak úplně na holky nebude, ale i tak mě to překvapilo.

Vlastně je to i vtipný. Mě holky taky moc nezajímají.

Po pár minutách učitelé zaveleli, abychom se zpět usadili do busu a rozjeli se dál.

Kluk vedle mě usnul. Už jsme pomalu začali stoupat do větších výšin, čímž mi začaly zaléhat uši.

Ať už jsme tam...

Tak další kapitola je tu 👐 doufám, že vás to nějak zaujalo 😄 vím, zatím je to nuda, ale ještě chvilku vydržte 🙏❤