Unbelievable |Starker, Pepperony|

N jako Něco si ujasníme

Peter se cítil nevýslovně zmatený, když se muž s Tonyho tváří opět zjevil v jeho pokoji a s pouhým krátkým oznámením, že půjde hned s ním, jej vyvedl ven z nemocnice a vyzval ho, aby nastoupil do naleštěného stříbrného auta zaparkovaného hned vedle bočního vchodu. Zvláštní, nějaké podobné si vybavoval. Poslušně se uvelebil na sedadle spolujezdce, zatímco miliardář usedl za volant a letmo pohlédl na vyhublého chlapce, jak se poněkud nejistě natahuje po bezpečnostním pásu.

„B'l jsem úp'ně v p'hodě, Tony."

„Jasně. A já jsem královna Anglie... a pro tebe jsem ještě pořád pan Stark."

Tony si z celého svého srdce přál jen a pouze to, aby se vše zase vrátilo do starých kolejí. Tahle nová a krutá realita se mu zamlouvala míň a míň. Připadala mu jako jakási prapodivná simulace, zlý sen, ze kterého by se měl snad již brzy probudit do slunného rána v kaluži vlastního potu a děkovat Bohu, že šlo jen o výplod jeho mozku. Otočil by hlavu na stranu a vedle sebe by rozeznal Peterovu uvolněnou mladou tvář bez jediné jizvy.

Nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Stejně jako onoho večera, kdy se začal psát příběh románku našich dvou hlavních postav, i nyní miliardářovy ruce svíraly volant pevněji, než bylo nutné, zatímco jeho oči zůstávaly přilepené na prázdné silnici před nimi. Peter se celý nahrbený krčil u okénka, tvář natisknutou na studeném skle, a s nečitelným výrazem hleděl ven. Muž i tak tušil, že mladík nic z toho, co se děje venku, vůbec nevnímá. Od jejich dostaveníčka na chodbě nemocnice stihlo uplynout pár hodin, které bohatě stačily k tomu, aby měl Peter nazpět svou masku, která zcela zakrývala vše, co se v jeho mysli odehrávalo. Tony se ze všech sil snažil zůstat klidný. Toužil něco říct, prolomit to mučivé ticho, ale dávno pochopil, že v určitých situacích slova nepomohou. Tolik si přál chlapce obejmout, přitisknout ho k sobě a už po stopadesáté mu říct, jak ho to všechno strašně moc mrzí a ať se nebojí; že vynaloží veškeré své úsilí, aby své chyby napravil.

Jenže věděl, že nemůže.

To uvědomění v něm vyvolávalo nepopsatelný pocit prázdnoty a jeho hruď se bolestivě svírala.

Co když opět selže a Peter se nikdy nevrátí?

Kousl se do spodního rtu.

Ne, to nemůže dopustit!

V hlavě se snažil poskládat plán, jak postupovat dál.

Plán, který ho děsil.

Nezamlouvalo se mu, že jediným možným způsobem, jak přivést toho usměvavého chlapce plného života zpět, se zdálo dát mu něco, co znal – jednat s ním stejně, jako s ním jednali Beck a Pepper.

Hrubě.

Bez citu.

Bez lítosti.

Představoval si, že by se tímto způsobem mohl pokusit prolomit stěnu, jež kolem sebe mladík vybudoval a postupně polevovat a ukázat mu, že se může opět cítit bezpečně a není žádnou podřadnou bytostí.

Auto odbočilo ke Stark Toweru a vjelo do podzemní garáže. Tony vypnul motor, avšak ještě na malou chvíli zůstal tiše sedět. Peter po jeho boku se stále tiskl ke dveřím, jako by si vůbec neuvědomoval, že auto zastavilo. Muž tedy vystoupil obešel vozidlo, aby pomohl ven i mladšímu. Natáhl ruku, kterou druhý po pár okamžicích váhání přijal a s asistencí se mu podařilo vyškrábat se na nohy. Jeho tělo nadále zůstávalo slabé a síla superhrdiny zapomenuta. Každý další krok nebyl jednoduchý ani pro jednoho z nich; ale Tony chlapce trpělivě vedl a poté, co konečně vstoupili do výtahu, Peter se opět natiskl co nejvíc do rohu kabiny, jako by se snažil splynout se stěnou, a díval se kamsi dolů.  

Tony do prostorného apartmá vešel jako první a Peter hned za ním. Venku za oknem mračna vrhala na město takový stín, že miliardář musel rozsvítit, přestože bylo teprve dopoledne. Ohlédl se zpět na mladíka, který se zastavil pouhých pár kroků od něj a poslušně stál nehybně s pohledem opět zapíchnutým do země. Zhluboka se nadechl. Co jiného ostatně čekal? Miliardář se rozhodl, že nebude nic prodlužovat, posadil se na gauč a lusknutím prstů mladíka vyzval, aby si k němu klekl. Peter neprojevil žádnou známku odporu a okamžitě vyhověl. Tony mírně roztáhl nohy a mladý brunet se posunul blíž k němu, ruce složil do klína. Vzal jej opatrně za bradu a mladík tak vzhlédl k muži, který si zachovával poker face. Tlumenésvětlo lampy obkreslovalo jemné stíny na jeho tváři. 

„Teď mě dobře poslouchej, nebudu to opakovat," snažil se znít co nejvíc autoritativně. Potřeboval chlapcovu plnou pozornost. „Něco si ujasníme, rozumíš?"

Mladík lehce přikývl, při čemž z muže nad sebou nespustil zrak.