Unbelievable |Starker, Pepperony|

P jako Poslouchej

Traduje se, že ráno moudřejší večera.

Není to pravda.

Tony by mohl vyprávět. 

Celou noc prakticky nezamhouřil oka. Za svítání si v sedě promnul obličej, a ještě pár chvil setrval v klidu, pozorujíc slunce střežící rušné město. Oslovil umělou inteligenci s dotazem, zda Peter stále ještě spí a po obdržení pozitivní odpovědi a jal připravit snídani. Rozhodl se chlapce prozatím nebudit, neboť potřeboval nabrat síly. Jakmile bylo jídlo připravené, neodolal však pokušení do ložnice přeci jen nahlédnout a jeho očím se naskytla děsivá podívaná. 

Mladý brunet zavrtěl hlavou a pootevřel oči. Místnost sice zůstávala ponořena do šera, přesto si musel obličej zakrýt dlaněmi. K jeho uším dolehl zvuk kroků a pozvedl zrak směrem k vousatému muži. Ten na něj hleděl s těžko popsatelným výrazem ve tváři. 

„Proč?" tázal se. „Proč spíš na zemi?" Miliardář od chlapce slovní odpověď vlastně ani nečekal. Jeho srdce vynechalo nejeden úder, jak s neuvěřitelným pocitem prázdnoty přejížděl pohledem mezi postelí, v níž zcela jasně brunet vůbec nespal, a trikem, uvázaným kolem mladého krku. Vybavil si ten mrazivý okamžik, kdy svého milého našel v poutech a jak mu Bruce v nemocnici popisoval, že podle stop na Peterově těle se zdálo, že musel být na řetězu držen už delší dobu. Tolik si zvykl... 

Výsledky toxikologie taktéž potvrdily domněnky a obavy, že chlapci byly pravidelně podávány všemožné kombinace drog, které měly mimo jiné za úkol tlumit mladíkovy vylepšené smysly. Zůstávalo otázkou času, kdy se mladíkův metabolismus vzpamatuje a jeho schopnosti se navrátí. Z toho, co mu Peter kdysi ohledně své přeměny vyprávěl, ani tohle nebude procházka růžovou zahradou. Tony se toho děsil. Obzvlášť pokud měl Peter dostatečně vymytý mozek na to, že pomalu neznal ani vlastní jméno. 

„Vstaň," vyzval ležícího na zemi.

Druhý stejně jako ve všech předchozích případech vyhověl. 

Muž povolil provizorní obojek a zmuchlané tričko odhodil stranou s poznámkou, že tohle si nepřeje vidět znovu. Peter si musel uvědomit, že obojku netřeba. Chlapec nehnul ani brvou, zatímco miliardář ve skříni lovil čisté oblečení a než se nadál, seděli oba u stolu a pohledem hypnotizoval svůj talíř s topinkami. 

Po náročném jídle se Tony rozhodl zavést druhého do své laboratoře, kde spolu pravidelně trávili hodiny a hodiny, v naději, že tím chlapci připomene, kým je. Brunet se sice při scházení schodů musel pro udržení rovnováhy přidržovat zábradlí, ale i tak se ze všech sil snažil jít co nejrychleji – nechtěl přeci zdržovat. Když opět stanul po Tonyho boku, muž jej vyzval, aby se po místnosti prošel, zatímco sám zůstal na místě. 

Peter tedy poslušně pomalu kráčel mezi roztroušeným harampádím, očima bloudil po místnosti, až se zastavil u stolu, kde už nějakou dobu ležel drobný zcela nenápadný prototyp metače pavučin, který zde setrvával netknutý ode dne, kdy tu byl na delší návštěvě naposledy a na jehož zdokonalování se skutečně nadřel. Natáhl se a letmo se konečky prstů dotkl tmavého hladkého materiálu. Jemně; skoro jako by se bál, že by mu i pouhý dotek mohl způsobit palčivou bolest. Předmět působil podivně známě, povědomě, a přesto si nedokázal vybavit, že by kdy tvořil nepostradatelnou součást jeho života. Chvíli si jej fascinovaně prohlížel, zatímco Tony plný napětí bedlivě sledoval každý jeho pohyb. Doufal, že v Peterovi zahlédne byť jen drobný záblesk jeho starého já; cokoli, co by naznačovalo, že si něco vybavuje. 

„Je tvůj," pravil nakonec tiše. Peterova ruka se zastavila a pohlédl se na muže, ve tváři se mu odrážel zmatek. V následujícím okamžiku jeho oči přejely dál k vedlejšímu stolu. Zahlédl rozházené předměty – vše od náhodně rozházených kazet, až po starý, narychlo zapojený a viditelně ošuntělý přehrávač. Tony málem vykřikl, aby si od těchto věcí držel odstup, ale vtom zarazil. Kousl se do spodního rtu, jak mu v hlavě dozrával nápad. Bojoval sám se sebou, ale přesto plný odhodlání vykročil a přitáhl chlapci židli, aby se posadil. Pohled, který na něj chlapec upíral, jako by mu do zátylku vypaloval díru. Rychle se otočil, jakmile se první kazeta začala přehrávat, aby mu nic neuniklo.

„Kruci, to jsem nečekal," ozval se z přístroje chraplavý hlas. Peterova ramena se lehce napnula, přesto dál zíral na své ruce složené v klíně. Jakmile však k jeho uším dolehla věta: „Nic mi není, díky za optání.", jež pronášel jeho vlastní hlas, rychlostí světla zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s Tonyho. Oční kontakt přerušil až ve chvíli, kdy se musel otočil, aby vyměnil nahrávku. Volil pečlivě. Dobře znal obsah každičké kazety, kterou obdržel. Slyšel je nespočetněkrát. Tentokrát sáhl po jedné s namalovaným zlomeným srdcem.

„Myslel jsem, že je to mnou. Vím, že jsme si nic neslibovali, ale tohle je– vůbec nevím, co ti mám na to říct... Jestli jsem tě omrzel a chtěl jsi se mě zbavit, mohl jsi to udělat i jinak."

Jak záznamů přibývalo, mladý brunet si ani neuvědomil, že pláče.

„Petey... musíme vstávat, už je po devátý."

Slzy mu stékaly po tvářích jedna za druhou, zatímco naslouchal vlastním zážitkům, jako by je měla prožívat zcela cizí osoba.

„Hrozně moc mi na něm záleží a něco ve mně stále věří, že jemu na mě taky. I když je po všem."

Tvář miliardáře před ním jako by se zlomkem vteřiny změnila v Beckovu a začala se na něj šklebit.

„Musíš fakt stát za to, když si tě vydržoval samotnej Stark."

Vrtěl hlavou a tvář schoval do dlaní. Tolik to bolelo; píchalo u srdce. Sklouzl ze židle a znovu zaujal pozici u mužových nohou.

Jako by se znovu ocitl mezi těmi čtyřmi stěnami a kolem krku cítil drsnou kůži a jazyk jej pálil po típnuté cigaretě.

„Bacha, koušu."

Tony na chlapce i přes touhu jej utěšit zatím nereagoval, chtěl Petera nechat se se svými emocemi nějakým způsobem vypořádat.

„Nehraj to na mě, oba víme, jaká seš děvka, Petere. Sotva udržíš nohy u sebe."

Chtěl, aby znovu promluvil.

„Vypadněte z mý hlavy!"

Zoufalý mladík si nakonec zcela iracionálně zacpal uši, aby ty hlasy nějak zahnal; to už si k němu starší klekl a třesoucí se ruce mu odtáhl. Těsně předtím, než pustil další kazetu.

„Poslouchej," rozkázal pevným hlasem.