Unbelievable |Starker, Pepperony|

S jako Stačilo

Abych vysvětlila své myšlenkové pochody: „tučně kurzívou nahrávky", „pouhou kurzívou flashbacky"

„Poslouchej," zopakoval ještě jednou a o něco důrazněji. Druhý zavřel ústa a dál dýchal pouze nosem a oba společně čekali, až se začne nová kazeta přehrávat.

„No, jo, ale... víte, být tady je... fakt skvělý a... pan Stark je zkrátka můj, můj idol. Pomáhá mi s přípravou na vejšku."

„Poslyš," – proboha, ten známý ženský hlas – „Tony může být naivní a chce si připadat, jako by mu zase bylo dvacet, ale na mě tvé kouzlo nefunguje."

Chlapec hleděl na vousatého muže před sebou, oříškové oči překypující navzájem překrývajícími se emocemi a začal znovu vrtět hlavou jako na znak negativní odpovědi a jeho dech se při tom zrychloval, zrychloval a zrychloval.

Tenhle hlas–

„Je přímo tady a poslouchá tě. No tak, udělej to. Vím, jak moc po tom toužíš."

No tak, pomyslel si starší, než se najednou–

„D-D-Dost... p-p-pro... prosím," mladý brunet ta slova pronesl tak tiše, že kdyby se Tony tváří nenacházel jen kousek od něj, stačila by se ve vrstvách vzduchu rozplynout dřív, než by vůbec dostala šanci k jeho uším vůbec dolétnout. Předstíral však, že přesně to se stalo a znovu bruneta vyzval, aby dál naslouchal.

„Tony mě nechal a myslím, že bys na tom mohl mít svůj podíl. Navedl jsi ho?"

„Dost...!" Peterův hlas stále zadrhával, třásl se a od dlouhého nepoužívání se zdál být hrubý a chraplavý, a přestože do toho dával všechno, sotva by se dalo mluvit o křiku. „Stačilo!" vyskočil na nohy tak rychle, až se mu zamotala hlava, což mu ovšem nezabránilo v sobě najít sílu natáhnout se po přehrávači, z něhož se ten zpropadený ženský hlas linul, a veškerou silou, kterou se mu podařilo nashromáždit, jej shodit na zem. Tony stihl uskočit stranou a přístroj sice pád více méně ustál, ale přesto stačil k tomu, aby se přehrávání přerušilo. Miliardář od té spouště vzhlédl k zadýchanému chlapci, který však opět upíral zrak na zem, jako by se tam měly nacházet odpovědi úplně na všechno, s čerstvou várkou slz v očích. Ruce zatínal v pěst a tiskna víčka k sobě, svraštil obličej. Pokud stále zůstával vězněm, věděl přesně, co nyní přijde, dobře znal následky svého počínání – zaprvé, promluvil; zadruhé, vzepřel se; zatřetí, ztropil scénu. Strach jím na jednu stranu cloumal, ale na druhou? Sotva mu na tom záleželo.

Byl unavený.

Vyčerpaný tímhle čímsi, co se tvářilo jako jeho život. Odmítal nadále přebývat v té strašlivé nejistotě, co je cílem tohohle divadla. Přál si jen a pouze, aby už představení dospělo k tolik vytouženému konci a on se mohl vrátit ke svým snům, kde věci tak nějak dávaly smysl a vše do sebe v rámci možností zapadalo. Kde mu nikdo neubližoval. Přál si, aby se mohl znovu cítit skutečně šťastný...

„P-P-Prosím," žmoulal v dlaních spodek volného trika. „Vraťte to zp-zpátky," šeptal.

Poklekl.

Znovu.

„P-Pros-sím v-v-vás." Sepjal vyhublé roztřesené ruce.

„Modli se!"

„Vr-raťte mě zp-zpát...ky."

„Petere," vydechl starší a přiblížil se k oné hromádce neštěstí. Třásl se vzlyky a zničený muž natáhl ruku, aby se lehounce dotkl mladíkových zad. Zprvu opravdu jen letmo, ale jakmile zjistil, chlapec neucukl, pohladil jej. Pamatoval, že s fyzickým kontaktem musí přeci jen zacházet s rozvahou. Kašlat na jeho pokusy být na mladíka zlý, nedokázal se nadále tvářit, jako by se nic nestalo. Protože stalo. Scéna před ním jej zabíjela.

„Znásilnili ho?"

Na jeho tvářích se rovněž objevily potůčky slz, které však druhý neviděl. „Petey..."

To oslovení nepoužil delší dobu.

Pochopil, jaký má na mladíka účinek a obával se, aby neztratilo svůj význam, kdyby jej užíval pravidelně, ale pokud tohle nebyla ta správná chvíle, už nevěděl, jaká by mohla.

Chvíli panovalo ticho.

Mladík utišil pláč, přesto dál ve své pozici setrvával a vyhýbal se očnímu kontaktu, jako by na tom závisel jeho holý život.

„Jistě máš teď ve všem zmatek, ale chci, abys věděl, že..." vzdychl, „když jsem tě v té kopce našel připoutaného ke stěně, byla to ta nejstrašnější věc, jakou jsem kdy viděl... ale zároveň se mi neskutečně ulevilo, že žiješ, protože jsem se až do posledního okamžiku obával nejhoršího. V minulosti jsem udělal spoustu chyb, které umožnily, aby se ti staly všechny ty věci tak strašlivý, že si je ani nedokážu představit a který sis hlavně ani trochu nezasloužil. Neexistuje pro to omluva, já vím, jen..."

Mladší na jeho monolog vůbec nereagoval, přesto pokračoval: „Vím, co ti udělali.... teda... jistě ne všechno a... upřímně si nejsem jistej, jestli to vůbec chci vědět," nasál vzduch nosem a vydechl ústy. „Myslím, že jejich cílem bylo, aby sis myslel, že jsem ti to všechno prováděl já. Ale tak to není – byli to Beck a Pepper. A ti už na tebe ruku nevztáhnou... jsou mrtví, slyšíš? Jsou mrtví. Už ti neublíží. Nikdo ti znovu neublíží." Nemohl říct se stoprocentní jistotou, zda posledními větami uklidňuje hnědovlasého chlapce nebo spíš sebe. „Petey, miluju tě. Strašně moc a prosím... dovol mi ti pomoci.... Odčinit... co jsem způsobil," sklopil zrak a ztišil hlas.

Oslovený zvedl hlavu, ruce dál jako by připravené k modlitbě.

„Prosím," šeptl, „vraťte mě z-zpátky."