The beginning of our end

Kapitola 47.

Bloudil ulicemi jak tělo bez duše. V hlavě měl jen myšlenky na to, že Gaara je mrtvý. Nevěděl kam jde, jen nepřítomně hleděl před sebe, zatímco ho nohy nesly úplně samy. Pořád si to nedokázal připustit. Byl pro něj jak rodina. Jako vlastní bratr. Jak by mu to mohl udělat..?

A proč... proč tenhle pocit tak důvěrně znal..? Proč ho opět opustil někdo mu tak blízký..? Proč to musí zažívat znovu a znovu..?

Do reality ho probral neurvalý mladík, který do něj ramenem strčil, když procházel kolem. Ani se nezastavil, jen se s jakousi nadávkou ohlédl a spěchal dál - ať už to bylo kamkoliv.

Naruto zvedl své modré oči od chodníku, aby zjistil, že je na West Hill. Hrdlo se mu tak stáhlo, div se nezajíkl.

Gaara měl pravdu. V hlavě už nemá nic jiného než háčko. Je odepsanej. Ať dělá cokoliv, stejně se vždycky vrátí. Jeho vlastní tělo ho sem dotáhne, i kdyby utekl na druhý konec světa. Takový je. Takovým se stal. 

Šel po chodníku, který již tak důvěrně znal a svýma modrýma očima těkal po okolí. Bylo tu dost feťáků, i když rozhodně méně než obvykle. Bylo ještě moc brzo na to se prodávat, tihle sem přišli akorát tak pro čerstvou dávku za dealery.

Naruta to však nezajímalo. Hledal jen jednu osobu. Tu jedinou, která tu být nemohla. 

Rozhlížel se ze strany na stranu čím dál rychleji. Jako by se bál, aby ho náhodou nepřehlédl. Procházel kolem lidí spěchajících do práce. Kolem feťáků a opilců, co postávali stranou. Na všech spočinul jeho modrý pohled, byť jen na chvilku. Jenže furt nenacházel, co hledal. Byl z toho čím dál zoufalejší. 

Nikde nebyl, přitom ho však viděl úplně všude. Viděl, jak ještě předevčírem stáli na rohu ulice. Jak společně nadávali na prodejce v trafice, protože jim nechtěl půjčit oheň na cigára. Jak se smáli cestou domů...

Pohled mu spočinul na veřejných záchodech, co stáli u vchodu do metra. Znovu se mu stáhl hrudník. To bylo to místo...

Otevřel dveře.

"Gaaro..?" řekl slabým roztřeseným hlasem.

Tajně doufal, že tu nějakým zázrakem bude. Že tu bude stát se svým protivným výrazem ve tváři jako by ho otravoval celej svět.

Jenže tu byl sám.

Úplně sám.

Sevřelo se mu hrdlo. Jako by ho to konečně naplno dohnalo. Skutečnost, že Gaara zemřel. 

Zajel si rukou do vlasů. Nevěděl, co má dělat, v očích ho pálily slzy, zatímco cítil jen neutuchající bezmoc. Tenhle pocit už znal tak dobře. Všichni jeho přátelé jsou mrtví. Zbyl zase jen on. Bylo to jak nějaké prokletí.

Pomalým krokem došel k umyvadlům. Všude byla špína a poházené stříkačky od feťáků. Na ten pohled však byl zvyklý, chodil sem s Gaarou každý den. Až na včerejšek, který raději trávil se Sasukem. Možná, že kdyby tu byl...

Rozhlédl se kolem. Všechno vypadalo stejně. Jako by se tu nic nezměnilo. Naplňovalo ho to frustrací. Copak nikde nezbyl jediný důkaz jeho existence?

"Sakra," procedil skrz semknuté rty. Byl pro něj jak vlastní bratr a teď po něm neštěkne ani pes. Jako by se náhle vypařil ze světa, ve kterém už všichni zapomínali, že tu vůbec kdy byl.

Je tohle i jeho budoucnost?

"Sakra," zašeptal znovu a chytil se silněji za vlasy. Nevěděl co má dělat. Proč ho opět všichni kolem něj opouští?