The beginning of our end

Kapitola 33.

"Řekneš mi co se stalo?" zeptal se Gaara svého spolubydlícího, zatímco mu přes hlavu hodil ručník. 

Naruto mu na to nic neřekl, jen si tiše přetáhl ručník ze svých vlasů. Dál seděl na zemi ve svém pokoji celej mokrej. 

"Zkoušel na tebe něco?" vyzvídal Gaara dál.

"Co?" zvedl modré oči Naruto a konečně se na svého kamaráda podíval.

"Jenom hádám, když si musel jít celou cestu zpátky pěšky. Ještě v tomhle dešti," kývl směrem k oknu, za kterým se valila voda, "takže ten úchyl chtěl trochu víc, než si zaplatil?"

"Co? Ne! To ne..," zabrblal blonďák, "jenom... jenom jsme mluvili."

"Hmm?" protáhl Gaara nechápavě, "a o čem jste mluvili?"

Místo odpovědi si Naruto schoval tvář v dlaních. 

"Notak, seber se trochu," protočil očima rudovlásek, "dej si do žil trochu háčka a bude ti zas fajn."

Blonďák mu na to nic neodpověděl, tak se jen s povzdechem otočil a zavřel se ve vedlejší místnosti. 

Narutovi rozhodně nebylo do řeči. 

Ručník mu sjel z ramen, zatímco dopadl na matraci na zemi. 

Měl plnou hlavu Sasukeho. Zároveň nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Itachi.

Vlastní žena ho opustila... a kvůli němu. Bezejmenému feťákovi z ulice.

Bylo mu to líto. Nechtěl mu zničit manželství. 

Nikdy mu nechtěl přidělávat problémy.

Chtěl s ním jen trávit trochu času. Jak mohl vědět, že to dopadne takhle?

Itachi měl pravdu. Čím déle je Sasuke v jeho přítomnosti, tím víc se mu rozpadá jeho starý život.

Sužovaly ho kvůli tomu výčitky svědomí. 

Na druhou stranu mu na mysl přicházely i hezké vzpomínky. Vzpomínal na chvíle, kdy si do noci povídali, na to, jak mu koupil tu nejčokoládovější palačinku ve městě a na jeho drobný úsměv, který věnoval vždy jenom jemu...

Zabořil hlavu do polštáře. 

Jak může odejít od někoho, s kým má poprvé pocit, že by jeho život mohl mít smysl? Začal se těšit na zítřky, neboť existovala šance, že ho spatří. Poprvé v životě měl i jiný důvod než drogy, aby vstal z postele. 

Co má dělat? Nemůže být s ním ani bez něj. 

Nešťastně si povzdechl. Potřeboval, aby mu někdo nabídl řešení. Sám na něj totiž nedokázal přijít. 

.

Sasuke měl už od rána dobrou náladu. Sice ho mrzelo, že se včera neviděl s Narutem, protože řešil rozvod se Sakurou, ale dneska měl celý den na to, aby si to vynahradil. 

Byl šťastný i z toho, že jeho - skoro - bývalá žena mu nehodlá házet klacky pod nohy. Včera působila vyrovnaně. Žádné nářky ani přemlouvání, aby se vrátil. Naopak s ním vcelku férově domlouvala rozdělení domu a potenciální střídavou péči. 

Připadalo mu, že mu snad i sám osud přeje. 

Celý den i noc myslel jen na Naruta. To, že ho miloval nebylo nic nového, ovšem po tom, co se spolu vyspali, to nabralo úplně jiný rozměr. Myslel na něj každou minutu, každou vteřinu a při každé myšlence na něj se musel přiblble usmívat. Někdo by to mohl nazvat až posedlostí, ale Sasuke si nemohl pomoct. V jeho přítomnosti měl pocit, že by snad mohl i lítat. V hrudi ho hřál zvláštní pocit. Něco, co doteď nikdy necítil. A toho se nechtěl vzdát.