The beginning of our end

Kapitola 36.

"Hej, jsi vzhůru?" ozvalo se zaskřípání dveří.

Naruto rozespale zamžoural očima.

"Co je?" zabručel a chytil se za hlavu. Třeštila ho jak při kocovině. 

"Už je poledne, hodláš vůbec dneska vstávat?" zprdnul ho Gaara hned, co vešel dovnitř.

Na to mu nic neřekl a neohrabaně se posadil. Pořád měl na sobě to samé, co včera. Ani se večer neobtěžoval převléknout.

"Kolik je?" promnul si oči.

"Říkám že poledne," protočil očima Gaara, "tak hejbni kostrou, nebo vyrazim bez tebe."

"No jo furt," zamumlal blonďák a vyškrábal se na nohy. V nose cítil pach železa. Zase se mu z něj včera spustila krev. Nejspíš z toho, jak si včera polovinu háčka šňupl. Nemohl si to střelit do žíly, protože jeho jediný zapalovač se teď po kousíčkách rozvaloval po podlaze. 

"Je ti něco?" zadíval se na něj rudovlásek zkoumavě. 

"Bolí mě hlava," přiznal Naruto.

"Jo, to mě taky," rozesmál se jeho společník, "moc si toho ze včerejška nepamatuju."

"Co to vůbec bylo za lidi?" zavrčel podrážděně, ale víc už to řešit nechtěl. Dřív než stihl jeho spolubydlící cokoliv říct, popadl mikinu a vyrazil ke dveřím.

Gaara to už taky nijak nekomentoval a společně vyšli ven.

Jen co se objevili na ulici, praštilo Naruta světlo do očí. Tatam byly temné zimní dny, tady už se projevovalo jaro v plné síle.

"Hele," zastavil se modroočko v půli kroku, "běž napřed. Musím si někam skočit."

Rudovlásek se na něj nechápavě podíval. 

"Jako kam?"

"Dojdu na West Hill pak," přešel jeho otázku Naruto a dřív, než stihl jeho společník protestovat, otočil se a začal mizet jak pára nad hrncem. Nechal tam Gaaru stát nechápavě uprostřed ulice, teď se tím však moc netrápil. Ještě měl v živé paměti včerejšek. Nechce umřít. S tím se dala dělat jen jedna věc. Nechat háčka. 

Vydal se směrem do centra do nejbližšího protidrogového centra. Chtěl dneska obejít alespoň čtyři, i když v nějaký valný výsledek nedoufal. Kolikrát tam už byl? Vždy to dopadlo stejně. Odvykačky praskaly ve švech a čekací doba na ně se táhla na několik měsíců. 

Možná by tam měl začít chodit každý den. Ne, že by věřil, že by se mu zvýšily šance, spíš by si ho ty báby za počítači mohli zapamatovat a už ve dveřích na něj mávnout, že pro něj nic nemaj. Aspoň by ušetřil čas. 

.

Sasuke se převaloval v posteli. Bylo půl jedné a on ještě ani nesnídal. Vylézt se mu však nechtělo. Stejně neměl co dělat. Práci ani koníčky neměl, jediné, co ho zajímalo, byl Naruto. Překulil se na druhou stranu postele a zabořil hlavu do polštáře. Přišlo mu, že stále voní po Narutovi, i když to pravděpodobně byla jen jeho představivost. Měl ho plnou hlavu. Musel na něj myslet neustále.

Nikdy nic podobného nezažil. Nevěděl, jak s těmi pocity naložit. 

Chtěl s ním být každý den, ale nemohl si dovolit za něj dál utrácet tolik peněz. Bez práce se jeho finanční rezervy tenčily téměř rychlostí světla. Naruto o ty peníze sice nestál, ale copak by ho potom mohl nechat jít s nějakým chlapem za peníze? Jistě že ne. Už jen představa, že se teď venku musí prodávat, ho doháněla téměř k šílenství.