The beginning of our end

Kapitola 27.

Sasuke klepal nervózně tužkou o stůl. Myslel na Naruta. Chyběl mu ten jeho úsměv. Jak dlouho ho už neviděl? Jak se asi má? A co dělá?

To byly otázky, na které neznal odpovědi. 

Kéž by se s ním mohl nějak spojit. Napadlo ho, že by mu koupil mobil, aby mu mohl kdykoliv zavolat, pak ale dostal strach, že by ho při první příležitosti prodal.

Pomalu zavřel oči.

Okamžitě jej viděl před sebou. Ten jeho úsměv a zářivě modré oči. Okamžitě mu to vyvolalo úsměv na tváři. Jak rád by ho znovu spatřil!

Bohužel to nebylo tak jednoduché. Žena mu dala poslední šanci. Nevěřil, že by ho dokázala opustit, ale i přesto mu to nahnalo strach. Nevěřil, že by něco mohlo jejich vztah zachránit, ale když došlo na lámání chleba, znejistěl.

Navíc ani nestál o další přednášky od svého staršího bratra.  

Naruto... V hlavě se mu začaly rodit trochu jiné myšlenky. I když si myslel, že mu k životu bude stačit jenom to jejich prazvláštní přátelství, pravdou bylo, že poslední dobou myslel na víc než jen na to. Představoval si jeho rty. Jak se jich dotýká. Jaké asi jsou? Jak chutnají?

A jeho tělo. Představoval si, jak po něm přejíždí prsty. 

Tyto představy mu naháněli krev do tváří. Bylo mu trapné na to myslet, ale nemohl si pomoct. Ani neměl žádné zkušenosti s jiným mužem, přesto ho však napadaly věci, co by s ním chtěl dělat. Kde by se ho chtěl dotknout. Líbilo by se mu to?

Náhle někdo vkročil do jeho kanceláře.

"U-uhm," odkašlal si, stále s ruměncem na tvářích, "co potřebuješ, Karin?"

.

Venku už byla pořádná tma, když sebou dosud nehybné tělo lehce škublo. 

Pomalu se mu zvedla ztěžklá víčka. Seděl na zemi, opřený o dveře. 

"A-au..," zaskuhral. Chtěl se chytit za hlavu, ale jeho ruka se ani nepohla. Ve spáncích mu dunělo, skoro jako by seděl mezi dvěma přijíždějícími vlaky. 

V nohou mu cukalo. Zmateně zamžoural kolem sebe. Nemohl ani pořádně otevřít oči, celé jeho tělo mu přišlo podivně těžké, dokonce i víčka. 

Hlava ho bolela jako ještě nikdy. To ale nebylo to nejhorší. Mnohem horší bolest cítil na hrudi. Jako by měl na sobě neviditelnou kovadlinu, jež mu drtila hrudní koš. Srdce se mu svíralo šílenou bolestí a bušilo tak splašeně, až to vypadalo, že každou chvílí vypoví službu. 

Tohle není ta bezstarostná smrt, co si přál.

Stočil svůj pohled na levou ruku. Stále z ní trčela injekční stříkačka. Neohrabaně ji vyndal a pohodil kamsi na podlahu. Potom nahmatal kliku, trochu s ní bojoval, než se mu podařilo dveře otevřít. Stále se o ně opíral, tudíž v okamžiku, kdy se otevřeli, se zřítil na zem. Ležel na zádech a rukou máchal kolem sebe ve snaze se otočit. Vypadal jak nebohý brouk, jenž skončil na krovkách.

Nakonec se mu to podařilo. Poslouchala ho jen pravá ruka a v nohou mu nepříjemně škubalo, přesto se mu podařilo dostat do umývárny, kde se opřel o zeď. Zhluboka vydýchával. Hlava i hruď ho tak bolely, že měl pocit, že každou chvílí znovu omdlí.

Hleděl před sebe. Stále byl ze všeho lehce zmatený, jeho smysly byly otupené. Před očima měl mžitky. Nohy ho neposlouchaly. Dýchání pro něj bylo nepředstavitelně těžké, každý nádech ho šíleně bolel. V ústech měl úplně vyschlo. Otevřel je a pokusil se něco říct, z jeho hrdla však vyšlo jen slabé chrčení.