The beginning of our end

Kapitola 51.

Dveře do pokoje se prudce rozletěly. 

"Sasuke!" vyhrkl starší černovlásek, který se v nich objevil, "jsi v pořádku?!"

"Itachi," oslovil ho mladší z bratrů, zatímco na něj hleděl z postele. Čelo měl schované pod bílým obvazem a levé předloktí měl zafixované v sádře. 

"Panebože," vydechl značně s úlevou Itachi, "ani nevíš, jak si mě vyděsil."

Pomalu přešel k jeho posteli.

"Jak ti je?"

"Ještě mě trochu bolí hlava z toho, jak jsem se do ní praštil," usmál se drobně mladší z černovlásků, "ale jinak mi nic není."

"Měl jsem tě tam radši sám odvézt..," povzdechl si Itachi jako by zpytoval svědomí.

"Prosím tě, přece bys mě nevozil domů jak malý děcko."

"Domů?" zopakoval nechápavě.

"Hádám, žes to Sakuře ještě neříkal, jinak by tu byla dřív jak ty," zkusil zavtipkovat, ovšem Itachi na něj jen hleděl. 

"Sakuře?" zopakoval po chvíli. 

"Jo?" pozvedl Sasuke jedno obočí, "Sakura? Moje žena? Haló?"

Hleděl na svého staršího bratra jak na blázna.

"Co se děje? Tebe snad taky praštilo auto do hlavy?" zasmál se krátce mladší z Uchihů, aby zahnal ten divný pocit, co se mu rozlil hrudí. Nemohl zamaskovat, jak ho znervóznilo Itachiho zaryté mlčení a ten jeho zvláštně prázdný výraz. Cítil, že se něco děje, ale nevěděl co. 

.

"Panebože.., takže on..?" vydechla Sakura. 

Seděla společně s Itachim v zasedací místnosti, zatímco naproti nim Sasukeho ošetřující lékař. 

"Částečná amnézie je u otřesů mozku normální, lidé si běžně nepamatují jak k němu došlo-"

"Jenže on si toho nepamatuje víc!" skočila mu do řeči Sakura, kterou tahle situace značně rozrušila, "bože... kolik si toho nepamatuje?"

"Tak poslední rok až dva," vložil se do toho Itachi, "neví, že jste od sebe." 

"A nepamatuje si ani..?" otočila se na něj svým zelenkavým pohledem. Tahle otázka ji pálila na jazyku už od začátku, ovšem nakonec nenašla odvahu ji ani celou vyslovit.

"Ne," zavrtěl hlavou černovlásek, "nepamatuje si ani... kvůli komu."

"A... to už mu takhle... zůstane?" otočila se zpátky na lékaře.

"Nebojte se," založil si ruce, "s největší pravděpodobností se mu vzpomínky vrátí. Rentgen ani 'cétéčko' neprokázaly žádné krvácení do mo-"

"Za jak dlouho?" přerušila ho.

"No," odkašlal si, "to je těžká otázka. Může to trvat týdny, měsíce než si vybaví veškeré události. Tyhle věci chtějí čas. Naštěstí se nejedná o kompletní amnézii, jen o relativně krátký úsek. Seznamte ho s nejzásadnějšími změnami, co se za ty dva roky udály, připomeňte mu místa, kde k nim došlo... "

"Pomůže to..?" zeptal se tentokrát Itachi.

"Nikdo vám neslíbí stoprocentní záruku, ovšem může to urychlit jeho rekonvalescenci. Smysly bývají propojené se vzpomínkami - nikdy nevíte, kdy mu nějaká vůně, nějaký obraz vyvolá některou ze ztracených vzpomínek."

Itachi se Sakurou se na sebe vzájemně podívali. Skoro jako by se svými pohledy ptali jeden druhého, co dělat dál. 

.