The beginning of our end

Kapitola 50.

"Posloucháš mě vůbec?" 

"Hm?" probral se ze svých myšlenek Sasuke a zadíval se přes stůl na svého staršího bratra. 

Ten si odevzdaně povzdechl.

"Dneska jsi celej den myšlenkami jinde."

"Ah, promiň," zamumlal Sasuke a narovnal se na své židli. Jeho bratr měl pravdu, dneska se opravdu nemohl na nic soustředit. Nebylo se však čemu divit. Konečně byl pátek, pro spoustu lidí znamení blížícího se volna v podobě víkendu. Pro Sasukeho však chvíle, kdy bude moct opět spatřit Naruta. 

"Víš co? Hodím tě domů," zvedl se Itachi od stolu, "stejně si dneska nepoužitelnej."

"Vážně?" řekl možná až moc nadšeně, když se jeho pracovní utrpení zkrátilo, "to je fajn, jenže-uh, jenže nepojedu hned domů."

Itachi k němu zvedl oči. Nic neříkal, ale jeho pohled mluvil za vše.

"Do toho," zavrčel otráveně Sasuke, "jen řekni, že je to chyba a že bych neměl. Stejně si to myslíš."

"Domluvili jsme se, že si o víkendu můžeš dělat co chceš dokud přes týden plníš své pracovní povinnosti," zvedl svůj černý kabát ze židle, "ovšem to nic nemění na tom, že to chyba je."

Sasuke protočil očima.

"Pojedu za ním ať se ti to líbí nebo ne. Chci ho vidět."

"Fajn," řekl Itachi stroze. 

"To je všechno?"

"Nezapomeň, že v pondělí budeš zase tady. Vyzvednu tě v šest," odpověděl mu, zatímco kolem něj procházel.

Sasuke za ním jen hleděl. Nesnášel, jak mu řídil život. Nesnášel, že úplně přesně věděl, co si teď myslí. Podle něj je všechno, co dělá, jen velká chyba. Proč se nemůže jednou vcítit do jeho pocitů? Copak je tak těžký pochopit, že to, co je mezi nimi je opravdové?

Kašle na něj. Nepotřebuje jeho požehnání, ani nikoho jiného. Důležitý je jen to, co k němu cítí Naruto. 

.

Dostat se na West Hill hromadnou dopravou byla hračka. Kus busem a zbytek metrem. Cestou se drobně usmíval jak moc se těšil. Skoro jak malé dítě na Vánoce. Nemohl ale za to. Však Naruta neviděl celý týden! Bože, jak moc mu chyběl. 

Konečně byl tady. Na pověstné zastávce plné feťáků a jiných ztroskotaných existencí. Těch si ale nevšímal. Očima hledal jen jednu jedinou osobu. 

O to větší zklamání zažíval, když ji nenacházel.

Musel být někde s nějakým zákazníkem. Zamračil se. Nesnášel jen představu, že je s někým jiným. Že se ho dotýká někdo jiný. Žárlil. Nechtěl se s nikým dělit. Nemohl s tím však nic dělat, ne dokud není generálním ředitelem, aby si mohl dovolit financovat jeho každodenní dávky. 

Odevzdaně si pozvdechl. Nezbývalo mu nic jiného, než si stoupnout na roh ulice, kde většinou postával jeho blonďák a čekat, až se vrátí.

Čím víc času však ubíhalo, tím víc se nervózně rozhlížel.

Kde je Gaara? Ani toho za celou dobu neviděl. Že by oba byli tak dlouho pryč s nějakými zákazníky? 

Znova se nervózně rozhlédl. 

Co když tu dneska vůbec nejsou? Že by si našli nové místo, kde sháněli prachy? Nebo to už zabalili a byli doma?