The beginning of our end

Kapitola 17.

"Tak jsme tady," otevřel Naruto zvesela dveře.

"Um, ahoj," pozdravil Sasuke postavu ležící na gauči.

"To je jen Gaara, toho si nevšímej," mávl nad rudovláskem, který je oba beze slova pozoroval, rukou, "tady je můj pokoj."

"Um, je to tu.. čistý," zamumlal černovlásek nenacházející lepší slova, jak onen malý a prázdný pokoj popsat.

"Jo, říkal jsem, že je Gaara blázen do čistoty," usmál se drobně Naruto, zatímco si vzal Sasukeho kabát a jal se ho pověsit na jediné ramínko, co viselo ve skříni. 

"Posaď se," pobídl ho blonďák. 

"Díky," zamumlal Sasuke. Byl z toho nesvůj. Nevěděl co říct, nebo udělat. 

Teď mu ten hotel přišel jako lepší nápad. 

Posadil se na postel. Teda, ani se tomu nedala říkat postel. Byla to jen matrace se složenou dekou navrchu. 

"Umm," poškrábal se Naruto ve svých blonďatých vlasech, zatímco si sedl na podlahu naproti černovláskovi.

Nevěděl co říct. Ani jeden z nich. Bylo mezi nimi něco zvláštního. Něco, co oba znervózňovalo. 

"Takže," odkašlal si po chvilce Sasuke, "tady bydlíš?"

"Jo, patří to Gaarovi."

"Může si to dovolit?" pozvedl obočí.

"Jeho táta mu ho platí," vysvětlil Naruto.

"Tak to je hodnej," zamumlal Sasuke.

"No, ani ne," začal blonďák, "on to taky neměl v dětství moc jednoduchý. Jeho otec mu nikdy otcem nebyl."

"Jak to?" zajímal se.

"No," ztišil hlas Naruto, snad aby ho z nějakého důvodu nemohl jeho spolubydlící zaslechnout, "Gaarova matka zemřela při porodu a jeho otec se přes to nikdy nepřenesl. Celou jeho existenci ignoroval až do jeho osmnáctin, kdy mu daroval tenhle byt, navíc mu každý měsíc platí výdaje."

"Takže se usmířili?"

"Ani bych neřekl," pokračoval Naruto, "spíš už ho nikdy nechtěl mít na očích a tohle byl elegantní způsob jak se ho zbavit a nepokazit si reputaci."

Sasuke na to už nic neřekl. Jen se sklopenou hlavou zíral kamsi do země.

Čím déle znal Naruta, tím víc se za sebe styděl. Za to, co prováděl ostatním herákům, co k němu nastoupili do auta. 

Co by si tak Naruto pomyslel, kdyby zjistil, že to on má na svědomí ta napadení?

Kéž by to mohl nějak odčinit...  

"Hmm?" natáhl se k němu náhle blonďák svým obličejem. Byl od něj ani ne pár centimetrů. Sasukemu se úplně zastavil dech z pohledu do zářivě modrých očí, co jej zvědavě pozorovaly.

"C-co to děláš?" vyhrkl černovlásek prudce, zatímco se od něj odtáhl co nejdál mu to jeho tělo dovolovalo.

"Nic," zasmál se Naruto, "jen kontroluju, zda si pořád se mnou na téhle planetě."

"A-aha," zamumlal Sasuke. Cítil, jak se mu do tváří nahrnula krev. Bylo mu to dost nepříjemný, nemluvně o jeho srdci, které se rozbušilo tak, že mu div nevyskočilo z hrudi.

"Jsi v pohodě?" zajímal se blonďák.

"Jo, jsem," mumlal dál, aniž by se na něj podíval. Byl z toho dost nesvůj, hlavně z toho, jak jeho tělo reagovalo. Neuměl si to vysvětlil. Nebo spíš nechtěl. Někde uvnitř se odpovědi bál.