The beginning of our end

Kapitola 2.

"Sasuke! To nemyslíš vážně!" křičí na něho jeho žena.

"Myslím," odpoví jí. Snažil se znít klidně, ale vevnitř to v něm vřelo.

"Já ti nedovolím tu nabídku odmítnout!" křičela dál.

"Je to můj život, můžu se rozhodovat sám," odsekl. Bylo to tu zase. Opět chtěla, aby dělal to, co mu řekne.

"Máš rodinu! Nemůžeš pořád myslet jen sobecky na sebe!" Znovu ten stejný argument. Zase vytahovala rodinu.

"Já nemyslím jen na sebe," zavrčel na ni. Stálo ho to hodně úsilí to na ni nezařvat.

"Sasuke, už teď vycházíme s penězi jen taktak! Tvůj bratr ti nabídl-"

"Já pro něj nebudu dělat nic!" zvýšil hlas.

"SASUKE!" zaječela na něho snad z plných plic.

"Sakuro, ty-" začal zprudka, když náhle zavrzali dveře od ložnice.

Stála v nich Sarada.

"Broučku, proč ještě nespíš?" otočila Sakura o sto osmdesát stupňů. Už nekřičela, její hlas zněl naopak jemně a konejšivě.

"Nemůžu spát, když se hádáte," špitne potichu.

"My se nehádáme, jen jsme si s tatínkem povídali," snaží se to urovnat, ale Sarada se na ni jen nedůvěřivě zamračí. Není už tak malá, aby jí to věřila.

Sasuke popadne klíčky z nočního stolku.

"Kam jdeš takhle pozdě?" otočí se na něho Sakura s překříženýma rukama na hrudi. Propaluje ho pohledem, ale v přítomnosti jejich dcery se na něho neodváží křičet.

"Jdu na vzduch," oznámí jí její manžel. Jeho hlas zní naštvaně a chladně. Projde kolem Sarady, kterou ještě před odchodem pohladí po vlasech. Poté sejde schody a následně vyjde ven. U chodníku stojí zaparkované auto. Skoro jako by měl tušení, že ho dnes nemá parkovat v garáži.

Nastoupí do auta a naštvaně vrazí klíčky do zapalování. Všechna témata, která se točí kolem jeho bratra, ho spolehlivě dostanou do varu. Aby taky ne. Dokonalý starší bratr, který v životě něco dokázal. Narozdíl od něho. Nemá pořádnou školu, musí pracovat u bratra ve firmě. Barák a veškeré vybavení má de-facto od svého staršího sourozence. Jako kdyby se nedokázal sám postavit na vlastní nohy.

I když by si to nikdy nepřiznal, na svého bratra žárlil. Tak moc, že ta žárlivost přerostla v nenávist.

Rozjede se. Povolená rychlost je něco, co pro něj v tuhle chvíli neexistuje. Drtí plyn co to jde, jen aby se co nejrychleji dostal na druhou stranu města.

Vybít ze sebe všechen vztek. Na to jediné teď myslel. Dalo by se i říct, že se mu ten pocit z mlácení špinavých feťáků zalíbil. Určitě by si na něco takového rychle zvykl. Nicméně hlavní důvod, proč to dělal, byl pořád ten pocit uvolnění od všeho toho vzteku, stresu a dalších negativních věcí.

Dojel zase na roh Gold Evenue a Long Bridge. Zastavil u krajnice, kde stála skupinka kluků. Ani se neobtěžoval na ně podívat. Jenom zastavil a čekal, zda někdo z nich nastoupí. Naštěstí to jeden z nich pochopil a otevřel dveře. Jen co si sedl, už to Sasuke rozjel co nejrychleji k parku. V autě bylo ticho. Nikdo nic neříkal.

Sasuke drtil volant tak silně, až mu bělali klouby na rukou. Naštěstí už byli na místě. Ledabyle zastavil uprostřed silnice. Bylo mu to jedno, stejně sem nikdo nejezdí. Hlavně se chtěl zbavit toho vzteku.

Jen co stáli na místě, otočil se se zaťatou pěstí na svého spolujezdce. V tu chvíli ale doslova přimrzl na místě.

Hleděly na něho dvě modré oči. Seděl vedle něho kluk, tak o pár let mladší, s blonďatými vlasy, které mu padaly do jeho modrých očí. Zářivě se na Sasukeho usmál. To ho odzbrojilo úplně.

"Já.." vykoktal překvapeně černovlásek, zatímco hleděl na kluka vedle sebe skoro až s otevřenou pusou. Povolil svoji pěst, zatímco si ji složil do klína.

Dlouze si povzdychl.

Najednou to nemohl udělat. Všechen ten vztek jako by se v něm proměnil v lítost nad tím, co to se svým životem provádí.

"Těžký den?" ozvalo se vedle něj po chvilce.

"Vypadni," odpověděl mu.

"Cože?" zvedl překvapeně obočí blonďák.

"Vypadni z tohohle auta," podíval se na něj Sasuke vážně.

Pár vteřin na sebe navzájem hleděli. Nakonec si ale blonďák odevzdaně povzdechl a vystoupil.

Sasuke ještě značnou chvíli zůstával se svým černým vozem v parku. V hlavě mu vířilo snad milion myšlenek. Byl z toho zmatený. Přijel sem úplně zaslepen vztekem, jediné, na co myslel, bylo vymlátit z někoho duši. A pak stačil jediný pohled na toho kluka a jako by se probral z noční můry. Nechápal to.

Ten kluk byl zvláštní. Nevypadal jako ostatní, co postávali u krajnice. Nevypadal jako ostatní feťáci. Úplně mu zamotal hlavu.

Druhý den kolem osmé večer Sasuke opět nasedá do svého auta. Sakura se ho ráno znova snažila donutit vzít nabídku na lepší pracovní pozici od svého bratra. Tentokrát se s ní ale moc nehádal, protože v noci skoro nic nenaspal. Celou včerejší noc totiž nedokázal myslet na nic jiného než na toho blonďatého kluka z Gold Evenue.

Pomalu projížděl kolem nabízejících se kluků. Rozhlížel se po ulicích a pečlivě si prohlížel každého, kdo tu stál, aby náhodou nepřehlédl toho, kterého hledal. Skoro si už myslel, že tu dnes není, když ho zahlédl stát opřeného u zdi. Přijel k němu a stáhl okénko. Blonďák si ho všiml, ale nejevil o něj moc zájem, protože zrovna něco řešil s nějakým černovlasým klukem.

"Hej!" křikl na něho. Bez reakce. Zkusil tedy zatroubit. Tím si získal blonďáku pozornost. Odlepil se od stěny a přešel k Sasukeho autu. Opřel se lokty o otevřené okénko a zadíval se na řidiče.

"To jsi zase ty," usmál se na něho, když ho poznal.

"Nastup si," řekl mu Sasuke, "... prosím," dodal, když se blonďák k ničemu neměl.

"Doufám, že pak nebudu muset jít zpátky zase pěšky," poznamená, když otvírá dveře u spolujezdce.