The beginning of our end

Kapitola 49.

Procházel pomalu ulicemi. Věděl, že se potřebuje dostat za Sasukem, ale také věděl, že teď nebude doma. Má na něj čekat před barákem? Skoro jak toulavej pes... A co když se vrátí až pozdě v noci?

Ta myšlenka Naruta děsila. Ačkoliv teď zahodil jednu fajnovou dávku háčka, nebyl si jistý, jestli bude stejně silný i za pár hodin, až se ozve absťák. 

Zavrtěl hlavou. Nechtěl na tyhle scénáře myslet. Už se jednou pro vždy rozhodl, že s tím končí a to taky za každou cenu udělá. Teď pojede k Sasukemu a když bude potřeba, klidně ho odprosí na kolenou, aby ho zamkl někde ve sklepě, dokud se nezbaví poslední špetky drog jak v mysli, tak v těle.

Bude to pár krušných nocí, tím si byl jist. Z absťáku měl vždycky hrozný strach, teď by se však dalo říct, že se na něj poprvé v životě i těšil. 

Toulal se městem zatímco mu hlavou vířilo nespočet myšlenek. Strach i radost se v něm mísily. 

Zastavil se před skleněnou výlohou, kolem které zrovna procházel. Zadíval se na luxusní obleky, které zde stály vystavené. Jaký kontrast s jeho vlastním odrazem. Jak dva rozdílné světy dělené jen tenkým sklem. 

Přišlo mu nemožné, aby se někdy dostal na onu druhou stranu, a přesto se o to teď vlastně snažil. Má vůbec šanci někdy žít normální život? 

Nechtěl na tohle myslet, ale nemohl si pomoci, když viděl sám sebe - svoje černé kruhy pod očima na nezdravě bílém obličeji, propadlé tváře a ošuntěné oblečení. 

Kdy naposled vypadal vůbec normálně? 

Dotkl se prsty lehce svého odrazu na prosklené výloze. Jak se může Sasukemu takhle líbit? Musí ho mít opravdu rád...

Cítil srdce, jak mu poskočilo v hrudi. Měl strach, aby to nezničil. To jediné, na čem mu záleželo - to pouto mezi nimi. 

Musí to zvládnout. Nesmí se vrátit ke svému starému životu. Je konec! Starý Naruto umřel a nahradil ho nový. Takový, za kterého se nebude muset Sasuke stydět, takový, který mu vynahradí všechny ty starosti a trápení, co mu způsobil ten předešlý. 

Naposledy se zahleděl sám na sebe, aby si vryl do paměti obraz sebe sama, ke kterému se už nikdy nechce vrátit. 

.

Nervózně přešlapoval z nohy na nohu na zastávce autobusu. Kolik času již uběhlo od chvíle, co se trhl od Saie? Půl hodina? Hodina? Dvě..? Neměl nejmenší ponětí. Přišlo mu jako by každá minuta ubíhala příšerně pomalu, zároveň však čas letěl neskutečně rychle. Jako by minuty byly hodiny a hodiny zas minutami. Dávalo to smysl? Vůbec. 

Zajel si rukou do vlasů. Pořád slyšel v hlavě ten slabý hlásek, co mu radil sehnat háčko než bude pozdě. Jako by měl v hlavě hodiny, co odpočítávali čas do absťáku. Tik. Tik. Dvě - maximálně tři hodiny a bude to tady. 

Kolik vlastně je? Neměl tušení, ale podle slunce tipoval tak čtyři odpoledne. I když taky to mohlo být úplně jinak.

Připadal si hloupě. Jak ztracený čokl, co zmateně hledal cestu domů. 

Znova se podíval na jízdní řád. Ani nevěděl co tam hledat. Potřeboval se jen dostat k Sasukemu co nejdřív, zároveň se však bál jet přes centrum. Neměl odvahu vidět všechny ty známé tváře z West Hill. Co když potká svého dealera? Z něho měl největší strach, určitě by si hned něco bez rozmyšlení koupil. Jeho touha po abstinenci byla stále příliš křehká, neměl odvahu ji pokoušet.