The beginning of our end

Kapitola 19.

Nenáviděl se. Možná ještě víc, než toho chlapa, co se na něj zezadu lepil. Cítil na krku jeho teplý dech. Zhnusením zaryl nehty do prostěradla ještě víc.

Modlil se, aby tohle utrpení co nejdříve skončilo. Bylo to stejné jako kdysi... Zase cítil tu bolest, odpor a naprosté zoufalství nad svou situací.

Bohužel potřeboval na další píchnutí a tenhle chlap platil v háčku. Byl to starej úchyl, co si vždycky vyhlížel ty nejmladší kluky na ulici. Největší slabost měl však pro blonďáky, což byl jediný důvod, proč si dneska vybral Naruta. 

Byl konec ledna. Už to bylo více než měsíc, co naposled viděl Sasukeho. Za tu dobu se toho stalo hodně. Heroin dost podražil, ale největší problémem byli poldové. Kvůli neustálým stížnostem, se město rozhodlo zakročit a bojovat proti herákům a prostituci. 

Na Gold Evenue se kvůli tomu už vůbec nedalo chodit. Hemžilo se to tam fízlama, kteří rozhazovali tučný pokuty pro zákazníky. Není divu, že se většina chlapů zalekla a raději zůstávala o víkendech doma s manželkou. A když chytli nějakýho kluka, co se chtěl prodávat, nedopadlo to s ním dobře. 

Konečně se udýchaně svalil vedle něj. Naruto hned natáhl ruku k nočnímu stolku, kde ležel malý průhledný pytlík s půl gramem háčka. To byla jeho cena. 

Cítil se hrozně. Chtěl odsud co nejdříve vypadnout. 

"Budu se těšit na příště," zafuněl pobaveně onen starej chlap, zatímco pozoroval, jak si Naruto spěšně obléká kalhoty.

Blonďák mu na to nic neodpověděl. Ani se na něj nepodíval. Sebral si všechny svoje věci a vypotácel se z jeho bytu. Drogy už měl, nebyl tedy důvod zůstávat ani o minutu déle. 

Vylezl na studenou ulici, kde se rozkašlal. Bylo mu špatně. Z něho. Ze sebe. 

Zvedal se mu žaludek z toho, co udělal. Chtělo se mu ze sebe samého zvracet, ale nebylo co. Jeho břicho zelo prázdnotou.

Natáhl si na sebe kabát od Sasukeho, který si v tom spěchu nestihl obléct. 

"Sakra," zběsile mrkal, jak se snažil potlačit slzy, co se mu hrnuly do očí. Nenáviděl se. Nenáviděl tohle město a všechny poldy, kvůli kterým bylo nemožné sehnat prachy jinak než postelí. 

Už dávno věděl, že spadl až na dno, ale to, co teď udělal, to bylo to největší dno. Zevnitř ho sžíral hrozný pocit, neboť tušil, že tohle nebylo naposled, co to musel udělat. 

Nejraději by utekl někam daleko odtud. Nebylo však kam. Ani za kým...

Cítil se sám jako ještě nikdy předtím.

.

Pomalu došel zpátky na West Hill s náladou pod bodem mrazu.

Dost se to tu změnilo. Teď se tu prodávali úplně všichni, co dřív chodívali na Gold Evenue. Skoro to tu vypadalo jak na přelidněném nádraží. U východního východu z metra stály holky, zatímco u toho západního kluci. Do toho se po chodníku váleli opilci nebo totálně zfetovaný děcka, co to přehnali.

Postavil se na roh ulice, tam bývalo méně lidí. Gaaru nikde neviděl, musel být s nějakým zákazníkem. 

Přemýšlel, zda si má zapálit, ale nakonec tuhle myšlenku zavrhl. Neměl jich už moc a navíc na to neměl ani náladu. Přál si jenom, aby se tu objevil Gaara, řekl mu, že má dost peněz a oba mohli jít domů.  

Jen se tak nepřítomně rozhlížel po okolí, když mu do oka padl jeden kluk. Mohlo mu být tak šestnáct, měl na sobě šálu až na zem a hnědé vlasy. Vypadal dost nervózně, skoro až vyděšeně. Musel tu být dneska poprvé. Zřejmě se ještě nikdy neprodával.