The beginning of our end

Kapitola 42.

Sasuke se taky usmál. Natáhl se k němu blíž, zatímco lehce chytil i jeho druhou tvář. Opřel se svým čelem o to jeho a s úsměvem na rtech zašeptal:

"Protože tě miluju."

Narutovi se při těch slovech stáhl hrudník. Jako by se mu na tu krátkou chvíli zastavilo srdce. 

Věděl to. Věděl to už dlouho. I přes to ho to zasáhlo úplně nepřipraveného.

Dech se mu úplně vytratil z plic, zatímco mu ta slova rezonovala v uších. Nikdy předtím je nikdo jiný nevyslovil jen pro něj. 

Srdce mu splašeně bilo v hrudi. Jenže proč to tak hrozně bolelo? Proč měl pocit, jako by do něj někdo vrážel nůž?  Úsměv mu dávno zmizel z tváře.

"Sa..," zamumlal, ale slova se mu ztrácela v hrdle. 

Bál se, kdy přijde tahle chvíle a najednou byla tady. Měl strach jí čelit. Jenže musel. Ani pořádně nevěděl, co by mu měl na to říct. Věděl, čím vším si kvůli němu musí Sasuke procházet. Bylo mu hrozně. Jak moc trpí při pohledu na něj, když ho vidí topit se ve vlnách závislosti? Trhá se mu srdce pokaždé, co ho spatří na West Hill, když ví, za jakým účelem tam je?

"Promiň..," zašeptal.

Bylo mu to všechno líto. Chtěl, aby s ním byl Sasuke šťastný. Přál by si, aby mohli být spolu. Jenže to nešlo. Chtěl pro Sasuke lepší život, než jaký by mu kdy mohl nabídnout on.

Připadal si jak železná koule přivázaná k jeho noze, co ho táhla s sebou ke dnu. 

"Promiň mi to..," zašeptal znovu. Kéž by ho Sasuke nikdy nepotkal. Žil by si svůj starej život... se svou ženou a dcerou a stále by pracoval u svého bratra. Nemusel by se starat o nějakou trosku z ulice. Všechno by bylo tak, jak má být. A on... on by si taky dál žil svůj mizerný život. Staral by se jen o to, jak získat další dávku a všechno ostatní by mu bylo jedno. Tak jako dřív, než se potkali. 

"Proč to říkáš?" zadíval se mu do očí černovlásek.

"Copak ti to nedochází? Vážně nevidíš, že ti způsobuju jen samé problémy?" hleděl na něj nešťastně svýma modrýma očima.

Sasuke na to nic neřekl.

 "Měl bys ode mě utéct co nejdál. Než tě to zničí..," pokračoval blonďák.

"To nejde," namítl Uchiha.

"Jo..," vydechl Naruto. 

Jasně že to nejde. Na to už je pozdě. 

"Měl sis se mnou jen užít a vykašlat se na mě," pokračoval dál. Tak by to bylo ze všeho nejlepší. Proč to tedy tak šíleně bolelo?

"Nar-"

"Mohls mít svou ženu zpátky a-"

"Naruto," přerušil ho rázně černovlásek, "nechci svou ženu zpátky, ani svůj starý život. Copak si myslíš, že jsem byl předtím šťastnej?"

"A teď snad jsi?" podíval se mu vážně do očí. 

"Na to se snad  nemusíš ptát, ne? Jsem přece tady."

"Ale neměl bys být," oponoval mu modroočko potichu.

"Chceš snad, abych tě nechal být?" zeptal se ho zpříma mladý Uchiha propalující ho svýma černýma očima.

Naruto uhnul pohledem. Chtěl pro Sasukeho jen to nejlepší, i kdyby to znamenalo, že on sám nebude součástí jeho života. Jenže nedokázal to říct nahlas. Nedokázal ho poslat pryč. Potřeboval ho.