The beginning of our end

Kapitola 39.

"Sasuke, to nemyslíš vážně," pronesl Naruto, zatímco stál ve dveřích do ložnice.

"Co?" nechápal černovlásek.

"Tohle nemusíš dělat, já se klidně vyspím na gauči," namítl modroočko, který byl z té představy trochu nesvůj.

"Cože? Jasně že se vyspíš tady. Nebo je to snad nakažlivý?"

"Ne..," zamumlal Naruto tak potichu, že to bylo sotva slyšet. Otravou krve ho nemohl nakazit - teda pokud by se Sasuke najednou nerozhodl vrazit si jeho použitý jehly do žíly. Naruto měl spíš problém sám se sebou. Nechtěl, aby ho Sasuke viděl v jeho současném stavu. Co si taky pomyslí? Jako by nestačil heroin - teď to bude k nenapravitelnému feťákovi ještě ubožák, co se pomalu ani neudrží na nohou a kterej mu akorát díky horečce propotí celou postel.

"Tak pojď,"pobídl ho Uchiha, "udělám ti něco k jídlu, zatímco budeš ležet. Hádám, že už je to zas nějakej ten pátek, cos jedl něco pořádnýho."

"Sasuke-" zkusil opět něco namítnout, ale pak to vzdal a nechal se uložit do postele. Jak neschopné děcko.

"Pořád hoříš," povzdychl si černovlásek, "vydrž, přinesu ti vodu."

"Hm," přikývl Naruto. Sasuke na něj byl tak hodnej. Ani si nepamatoval, kdy o něj měl někdo naposled takovou starost. Jestli teda vůbec...

Zabořil hlavu do polštáře. Kdy naposled se cítil takhle pod psa? Asi naposled v děcáku, když po jednom ze svých útěků dostal zápal plic. Jenže tenkrát se o něj nikdo nestaral. Třikrát denně mu přinesli jídlo a tím to haslo. Ale aspoň ho přes noc nikdo neznásilňoval.

Jeho bývalý vychovatel - jak dlouho se myšlence na něj bránil. Asi od chvíle, co ho nechal ležet s rozbitou hlavou u něj v bytě.

Jestlipak je zas zpátky v děcáku? Nejspíš ano. Pravděpodobně dál ničí život malým klukům.

"Tady to máš," objevil se opět Sasuke, "přinesl jsem ti ty prášky."

"Díky," pousmál se Naruto.

"Musíš je brát každých šest hodin, jasný? Budu ti hlídat čas."

"To nemusíš," zamumlal blonďák těsně předtím, než se napil. Oba však věděli, že by je jinak do sebe házel jak lentilky. 

"Hlavně si odpočiň," řekl potichu Sasuke před odchodem. 

"Jo, neboj," slyšel ještě Naruta, než zmizel za dveřmi. Tam si krátce povzdychl a po schodech dolů zamířil do kuchyně. 

.
Uběhla necelá hodia, když Sasuke hleděl na svého spícího společníka a jeho červené tváře od horečky. Celé čelo měl orosené. Ani se mu nechtělo ho budit, když ho takhle viděl. Naštěstí to modroočko vyřešil za něj. 

"Sa-Sasuke,.." zamumlal rozespale.

"Promiň, vzbudil jsem tě?" řekl černovlásek, zatímco mu na noční stolek pokládal horkou polévku.

"Moje hlava," přešel jeho otázku modroočko, "je už čas na další prášek?"

"Ještě ne."

Ta odpověď ho příliš nepotěšila.

"Je mi hrozně... vůbec to nezabralo. Měl bych si vzít ještě jeden-"

"Naruto," podíval se na něj Sasuke vážně.

"Uhm... tak si vemu trochu háčka, jen na tu hlavu," pokračoval jmenovaný.

"Co kdybys zkusil první něco sníst? Určitě se ti po tom udělá líp."