The beginning of our end

Kapitola 41.

"Kde to jsme?" zamumlal Naruto, když konečně zastavili. Sasuke mu nic neodpověděl a bez jediného slova zaparkoval ledabyle před vchodem. Parkoval stejně hrozně jako jezdil. Bylo mu to však upřímně jedno.

Oba společně vystoupili. Naruto pohlédl na bílou ceduli, která se tyčila nad vchodem. Klinika KHC - privátní zdravotní péče. 

Nechápavě se otočil na černovláska. Ten už stál u dveří a zvonil na zvonek kliniky.

"Proč jsme tady?" zeptal se ho. 

Místo odpovědi se ozval akorát bzučák. Sasuke otevřel dveře a hned ho rukou nabádal, aby šel dovnitř.

"Tohle ale není nemocnice," pokračoval Naruto, když proklouzl kolem černovláska dovnitř.

"Naruto, prosím tě," vyjel na něj Sasuke skoro až podrážděně, "teď ne."

"Promiň... já jen..," zamumlal rozpačitě blonďák, ale pak zbytek svých slov raději polkl. 

"Pojď," zavelel černovlásek a začal vycházet schody do prvního patra.

Modroočko se už raději nepokoušel nic říct. Bez jediného slova pokračoval za ním. Připadal si trochu jak zpráskaný pes. Sasuke se stále zlobí kvůli tomu háčku. Nebo alespoň to si myslel. Ale jak by taky ne, když to tam celé zasvinil krví. Nejspíš ho i pořádně vyděsil. Nejraději by si sám sobě nafackoval. Nejspíš už má místo mozku jen háčkem nasáklou houbu, co nedokáže myslet na nic jiného než na nový gram...

"Mladý pan Uchiha!" ozvalo se náhle. V otevřených dveří v prvním patře se objevila postava staršího, trochu zavalitého, muže v bílém plášti. 

"Pane doktore," podal mu Sasuke hned ruku na pozdrav.

"Dlouho jsem vás neviděl. Jak se má bratr?" usmíval se od ucha k uchu, tedy jen do doby než spatřil Naruta stojícího vzadu. V tu ránu se mu obličej zkřivil do nehezkého šklebu, "co tu dělá tenhle?" pronesl skoro až pohoršeně. 

"Něco od vás potřebuju," přešel jeho poznámku Sasuke.

"Ano, to jsem si myslel, když jste zavolal," přitakal doktor a pokračoval, "nevolal jste snad kvůli tomu klukovi, že ne?"

Bez ostychu ukázal přímo na blonďáka. Jako kdyby je nemohl slyšet ani vidět. 

"Potřebuje ošetřit. Jste jediný, kdo mi teď může pomoct," řekl Sasuke naléhavě.

Ten doktor se podíval ze Sasukeho na blonďáka. Nevypadal vůbec nadšeně. Mračil se a do toho si mumlal něco sám pro sebe. Byl však moc daleko na to, aby tomu Naruto rozuměl. Pak se otočil a vešel zpět do své ordinace. Černovlásek hned za ním.

Naruto udělal pár kroků vpřed a nakonec se lehce ostýchavě postavil mezi futra. Nevěděl, zda má vstoupit. Přeci jen si tu nepřipadal zrovna vítán. 

V místnosti bylo jedno veliké okno, u kterého stály dva mohutné bílé stoly. Za jeden z nich se usadil onen doktor, za tím druhým seděla sličná blondýna s dlouhým copem, co na Uchihovi mohla oči nechat.

"Co po mně vlastně chcete?" začal konečně ten pan doktor, když se dostatečně rozvalil v koženém křesle - teď už však bez úsměvu a dobré nálady.

"Potřebuju, aby jste se na něj podíval. Má teplotu už víc jak čtyři dny-"

"Pane Uchiho," podíval se na něj vážně, "chcete mi tady říct, že toho kluka doopravdy znáte?"

Sasukeho ta otázka zaskočila.

"Vždycky jsem si o vaší rodině myslel jen to nejlepší," pokračoval dál, "byl jsem vám i vašemu bratrovi k službám tolik let. I s vašimi rodiči jsem se dobře znal! A vy teď přijdete s tímhle...-" rozhodil rukou směrem k Narutovi -"copak nevidíte, že je to narkoman? Vždyť i teď je něčím sjetej! Stačí se na něj jen podívat! Vážně si myslíte, že jsem si zařídil celou ordinaci, abych tu ošetřoval ztracený individua z ulice?"