Dragon slayer part 2 (mha)✔

74.Izuku

Nějakou tu chvíli jsme čekali na toho Jamakiho, nebo jak se ta chobotnice vlastně jmenuje, ale ten po chvíli přišel sám. ,,On nechce vylézt." Řekl tiše a já si jen odfrkl. ,,Kde je ?" Zeptal jsem se otráveně a on zabručel něco o prvních dveřích v patře. Sám jsem vyběhl schody a zabouchal na již zmíněné dveře. ,,Hej Deku, koukej vylézt !" Čekal jsem na nějakou odpověď, ale on mlčel. ,,Hele, nehodlám tu stát tři roky v kuse. Pohni." ,,Nechte mě být." Ozvalo se zevnitř a já vytočeně chytl kliku. K mému překvapení se ty dveře otevřely. Když si ani nezamkl, proč ho ten černovlasý prostě nevytáhl ven ?! Pohled mi spadl na tu zelenovlasou kouli na posteli. ,,Deku, nechtěj mě nasrat." Zabručel jsem a následně jsem z něj strhl deku. Byl celý obvázaný, vlasy měl mastné a zacuchané, jeho tváře se leskly od slz a měl šíleně zarudlé oči. ,,Ty teda vypadáš..."

Tamaki mi převyprávěl co všechno se od Midoriyi dozvěděl a já mu vysvětlil zbytek. Prý je na tom fakt špatně. Možná bych se s ním měl letět za Todorokim podívat, i když je to teprve pár dní... ,,Určitě se to nějak vyřeší. Midoriya potřebuje oporu svých přátel a klidné zacházení. Pomáhá mu, když si s ním třeba v klidu povídám a on má čas na na seřazení myšlenek." Řekl Tamaki, ale tu chvíli se ozvala obrovská rána a následný křik. Myslím že je nahoře přesný opak toho, co teď Tamaki říkal. ,,Pusť mě !" Ozvalo se a následně se na schodech objevil Bakugo s Izukem na rameni, co mu bušil do zad a různě na něj křičel. Vypadá to celkem komicky... Ale nevím jestli je to zrovna v tuhle chvíli dobrý. ,,Bakugo, pusť ho."

,,Prý ho bolí noha, takže ho prostě odnesu do hradu i kdyby se měl třeba zbláznit. ,,Kacchan ! Já tam nechci ! Nemám tam bez něj co dělat." Fňuknul a já si povzdychl. ,,Máme na hradě skvělé lékaře, pomůžou ti rychleji než tady Kawaki." ,,Tamaki..." ,,No však to říkám." Zabručel jsem a víc jsem si Dekua nadhodil, aby se mi pohodlně nesl. ,,Hele jdeme, nehodlám se tu moc dlouho zdržovat. Pojď Kiri." Zavelel jsem a on se začal s omluvama loučit. I Deku už se uklidnil a očividně smířil s realitou, takže se jen tiše rozloučil a dál mi visel na zádech.

Cestou od Tamakiho jsem se z Midoriyi snažil něco málo dostat, ale zarytě mlčel. Nakonec jsem se teda vrátil ke komunikaci s naštvaným Bakugem. ,,Přemýšlím jestli nemá cenu zaletět s ním za Todorokim." Prohodil jsem a blonďák se na mě nepřívětivě podíval. ,,Zapomeň. Ještě nejsi plně uzdravený. A Deku taky ne, těžko by vydržel celou cestu, takže se zamítá." ,,Ale on ho fakt potřebuje vidět." Řekl jsem vážně a podíval se na tu hromádku neštěstí. ,,Ne, je to nebezpečný pro oba. Navíc... Bude si bez něj muset zvykat. Nemůžeš každý druhý den létat několik set kiláků jen kvůli němu." Jen jsem si povzdychl. Na jednu stranu má pravdu, ale na tu druhou mi je těch dvou prostě líto a mám chuť něco udělat. Ale co ?