Oliver ✔️

12. kapitola - Hranice

Nejprve jsem si myslel, že šlo jen o takové silácké řeči, nic víc. Čekal jsem, že se na sebe při první příležitosti, kdy budeme sami, vrhneme. Jenže Oliver se opravdu choval, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo. Jako by mi nikdy nepřiznal, že mě vlastně chce také. Jeho vůle byla tisíckrát silnější než moje.

Pokaždé, když jsme se srazili v kuchyňce, jsem se mu jenom rozpačitě vyhnul a pohledem jsem těkal všude kolem, zatímco on mě zcela klidným hlasem pozdravil a občas i sám začal hovor. Nechápal jsem, jak dokáže být tak v klidu, tak distancovaný, bylo to pro mě naprosto nepochopitelné.

Více než týden po našem prapodivném rozhovoru, když jsme spolu byli v bance těsně před zavíračkou sami, mi k mému údivu navrhl, zda nechci zase hodit domů.

Takže přesně o čtvrt hodiny později jsme seděli v autě, panovalo mezi námi podivné ticho a já byl jako na trní.

"Jak to jde ve škole?" zeptal se. "Už máte letní semestr skoro měsíc, ne?"

"Jo, jde to," přitakal jsem automaticky. Upřímně... poslední týden jsem ani v nejmenším netušil, co se ve škole děje. Fyzicky jsem sice na přednáškách a seminářích byl přítomen, ale duchem... tím jsem byl někde úplně jinde. "Zatím se toho moc neděje."

"To si pamatuju, vždycky jsem začal něco dělat až během zkouškového."

"Asi jako každý. Neznám snad nikoho, kdo by se na vysoký učil průběžně. A já se obvykle učím až večer před zkouškou."

"To mi k tobě docela sedí," ušklíbl se a zatočil směrem ke Karlovu náměstí.

"Nedělej, že mě znáš," uchechtl jsem se. "Protože krom pár rozhovorů v kanclu nebo na obědě mě fakt neznáš. I když ano, tohle ke mně sedí." Nemohl jsem popřít, že v mých slovech v tu chvíli byla znát hořkost z toho, jak Oliver nás dva naprosto zazdil.

"Netvrdím, že tě znám, na to člověk potřebuje opravdu hodně času, aby někoho poznal."

"A taky musí chtít," doplnil jsem ho.

"Ty si myslíš, že nechci?"

"Možná," pokrčil jsem rameny.

"Možná že chci, jen... no," vydechl a nechal svá slova nevyřčena. Už to udělal zase, zase něco nadhodil a pak to zazdil!

"Řekni mi náhodnou věc o sobě," vypadlo ze mě najednou.

"Cože?" nakrčil zmateně obočí.

"Náhodná věc o tobě, povídej."

"Nevím," zasmál se. "Třeba... koupil jsem si před pár týdny vaflovač, který jsem nutně potřeboval, a ani jednou jsem ho zatím nepoužil."

"To je smutný," zkonstatoval jsem. "Miluju vafle."

"Teď ty," pobídl mě.

"Vstávání dřív než v deset je moje smrt," přiznal jsem.

"To vysvětluje, proč se ráno ploužíš po kanceláři jako duch. Mimochodem, tohle má být způsob, jak se efektivně poznat?"

"Jo," přitakal jsem. "Přijde mi to mnohem zábavnější, než vyjmenovávat jméno, věk, stav a záliby. Náhodná fakta jsou lepší, mám pocit, že tě tak poznám přirozeněji. Nebo ne tebe, ale kohokoliv, samozřejmě."

"Samozřejmě," zopakoval, načež zastavil na semaforech.

"Ale fakt je to efektivní! Teď víš, že nejsem ranní ptáče a že mám rád vafle."