Oliver ✔️

36. kapitola - Ticho

"Ty... nevíš?" zopakoval jsem po něm a odložil svou sklenku vína na stůl. Vystřízlivěl jsem zatraceně rychle. Nebo jsem naopak nebyl střízlivý vůbec.

"Tohle... na tohle se nemůžeš ptát," řekl a propaloval mě skoro až vyčítavým pohledem.

"Proč bych se na něco takovýho nemohl ptát?"

"Protože to jen udělá zle."

"Už se stalo. Do háje... vždyť jsme spolu kolik měsíců. Klape nám to. Zrovna jsi mi řekl, že nikoho jinýho nepotřebuješ, jen mě," rozhodil jsem nechápavě rukama.

"Ano, to je pravda. Nikoho jiného v klubu bych už nechtěl. Ne, když mám tebe."

"Tak mi sakra vysvětli, proč jsi právě řekl nevím!"

"Protože ona není jako ostatní!" vyštěkl a pěstí praštil do zadní opěrky gauče mezi námi.

"Ne, to není. Protože ostatní ti neublížili tak jako ona. Ona ti dala najevo, že pro ni nic neznamenáš. Ona ti lhala. Ona tě podváděla. To je to, co ti imponuje, Olivere?"

"Nechápeš to," sykl, "nemůžeš to pochopit."

"Ne, to teda fakt nechápu!" zvýšil jsem hlas a zvedl se na nohy. On udělal totéž. "Nechápu, že ničíš vztah, kterej funguje. A ještě na úkor něčeho, co už je dávno pryč."

"Tak tím pádem nechápu, proč ses na to musel nutně ptát, když už je to dávno pryč."

"Protože jsem si myslel, že vím, jaká bude odpověď. Nenapadlo mě, že mě i po tý době hodíš přes palubu kvůli nějaký svini, co s tebou totálně zametla."

"Sklapni!" okřikl mě. "Já se ti, do prdele, svěřil s tím vším, co se mi stalo. A ty mi to tu předhazuješ, jak... nic o ní nevíš. Nevíš, jaký to bylo předtím. A jedinej, kdo tady ničí vztah, kterej funguje, seš ty, protože máš hroznou potřebu vracet se k minulosti, která se tě vůbec netýká."

"Ty ji fakt bráníš," vydechl jsem a cítil, jak se ve mně vzedmula další vlna vzteku. "Ty prostě... ty seš úplně mimo. Seš normální? Uvědomuješ si, co děláš?"

"Uvědomuju si, že jsem asi udělal velkou chybu, že jsem se ti tak otevřel."

Cítil jsem, jak se mé srdce bolestivě sevřelo.

"Nezkoušej to házet na mě."

"Víš, jak se svou minulostí bojuju. A místo toho, abys to nechal být, se v tom prostě hrabeš. A připomínáš mi to. Máš v sobě vůbec špetku empatie?"

"A ty? Když mi na takovou otázku odpovíš 'nevím'?"

"A měl jsem ti snad lhát?"

"Ne! Měl by sis ale do háje uvědomit, kdo při tobě stojí. Jak si jako myslíš, že ti mám teď důvěřovat? Když vím, že kdyby si sem frajerka nakráčela, tak mě vyhodíš ze dveří, ještě než stihnu říct jediný slovo."

"Převracíš to," zavrtěl Oliver hlavou. "Víš, že by sem nikdy nepřišla."

"A mrzí tě víc to, že sem nikdy nepřijde, nebo to, že já odejdu?"

"Přestaň mi pokládat tak hloupý dotazy."

"Vůbec to nejsou hloupý dotazy. Naopak... tvoje reakce na ně mi přesně ukazuje, na čem jsem. A momentálně mi to zatraceně otevírá oči." A taky mě ty oči, ve kterých sotva zadržuju slzy, zatraceně štípou.

"Já prostě nevím. Nevím, co ti na to říct," odsekl. "Nech bejt minulost, přestaň to řešit a časem to vyšumí."

"Ty vůbec nechápeš podstatu problému," zvolal jsem nevěřícně. "Odsouváš na druhou kolej člověka, kterej tě miluje, chápeš to? A děláš to na úkor někoho, kdo tě nikdy nemiloval. Kdo ti flusnul do ksichtu a ty bys mu za to div že nelíbal ruce. A netvař se takhle, moc dobře to víš. Jen ti říkám krutou a nepříjemnou pravdu. Stejnou pravdu, jakou jsi mi ukázal před chvílí ty. Nevážíš si mě? Fajn. Opovrhuješ mýma citama? Fajn. Ale především ničíš život sám sobě."