Oliver ✔️

10. kapitola - Vítěz

Asi jsem na něj opět zíral příliš dlouho.

"Můžu ti nějak pomoct?" sjel mě nedůvěřivě pohledem.

"Já..." vydechl jsem. Těch pár vteřin prodlevy stačilo k tomu, abych opět znejistěl. Hudba skrz zavřené dveře duněla, ale cítil jsem se tak podivně odříznutý od všeho opravdového, že jsem si dovolil udělat dva kroky blíže k němu.

"Jsi v pohodě?" zeptal se pobaveně. "Zdá se mi, že jsi trochu... přebral."

"Jo, to asi jo," uchechtl jsem se sám nad sebou. Opilý, po jednom jediném snu zoufale chtivý po vlastním šéfovi, kterého znám sotva pár týdnů... neměl jsem být na co pyšný.

Stál jsem tak blízko, že by stačilo jen natáhnout ruku, abych se dotkl jeho hrudníku. Cítil jsem vůni jeho parfému, alkohol proudící mými žilami spolu s krví a obrazy v mé hlavě se znovu zhmotňovaly.

"Já myslím, že bys měl možná jet domů," nadhodil a já přešlápl z nohy na nohu, až jsem lehce zavrávoral. Natáhl ke mně ruku, aby mě případně zachytil, jelikož jsem to však ustál, hned ji stáhl zpět podél svého těla. Jaká škoda.

"Chytil bys mě?" zeptal jsem se přihlouple, jelikož to z jeho počínání bylo naprosto evidentní.

"Očividně," odvětil. "Měl bych tě radši nechat spadnout?"

"Alespoň bys měl ode mě v práci klid," prohlásil jsem a udělal ještě jeden krok blíže k němu. Tím už jsem byl na dech blízko a výškový rozdíl mezi námi mi přišel mnohem markantnější. Byl o dobrých deset centimetrů vyšší než já, aniž bych si to dříve uvědomoval. Šťouchl jsem ho prstem do hrudníku a zamračil se na něj, když jeho výraz zůstal stále neměnný a nečitelný.

"Jestli jsem někdy vysílal signály, že tě v práci nechci, tak je to jedno velké nedorozumění," pronesl klidně, neustoupil ale ani o krok, ačkoliv jsem stál v jeho osobní zóně. A to zatraceně hodně.

"Ne, jen že jsem neschopnej a línej blbec," zamručel jsem a znovu ho šťouchl do stejného místa. Hlasitě vydechl nosem a já pocítil zadostiučinění, ačkoliv jsem vlastně vůbec nevěděl proč.

"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi neschopný nebo blbý," ohradil se. "A to, že jsi líný, jsem ti dal najevo už mnohokrát. Tedy spíš že máš tendence se flákat."

"No právě!"

"Ale od toho jsem tvůj šéf, Eriku," řekl nevěřícně. "Samozřejmě, že ti řeknu, když se mi něco nelíbí. To ale neznamená, že tě v práci nechci, nebo že si myslím, že jsi neschopný blbec."

"A taky mě štve, že všechno děláš tak dokonale a všechno víš," pokračoval jsem, jako bych jeho slova vůbec nezaregistroval. Oliver si pobaveně odfrkl a položil jsou dlaň na mou ruku, kterou jsem ho stále šťouchal do hrudníku. Zatlačil na ni, až nakonec skončila podél mého těla, a já si tiše povzdechl.

"Máš zajímavý způsob skládání komplimentů," poznamenal a já ani neměl sílu mu vyvracet, že by šlo o kompliment. Jelikož asi opravdu šlo.

"Máš zajímavý způsob budování pozitivního klimatu v práci," oplatil jsem mu.

"Buduju motivační klima," opravil mě. "A řekl bych, že se mi to daří, efektivita tvé práce výrazně stoupla."

"Protože se bojím dělat si úkoly nebo se flákat, abys na mě zase ne... neměl řeči." Na poslední chvíli jsem se zdržel výrazu nedržkoval.

"Tím pádem účel splněn," pokrčil s úšklebkem rameny a já měl chuť dotáhnout ho za to ke dveřím a trefit ho jimi do hlavy, jak už jsem jednou plánoval. "Ale ve výsledku... se mě fakt bát nemusíš."