Oliver ✔️

35. kapitola - Ve víně je pravda

Nemohl jsem být Nině vděčnější, že mě před rokem donutila zkouknout Kapitána Ameriku, první dva díly Thora a první Avengers. Z ničeho nic mě to uhranulo, naprosto vtáhlo a nadchlo. Sám jsem dokoukal i další Marvel filmy, Infinity War rovnou třikrát za sebou. A nikdy si neodpustím, že když v kinech hráli Endgame, ještě jsem fanouškem nebyl. Ten zážitek by musel být nepopsatelně epický. Nejepičtější.

Ale ani Black Widow v kině s Oliverem nebyla k zahození. Právě naopak.

Až v polovině filmu, kdy už jsem opravdu nedokázal zaplácávat svůj k prasknutí plný žaludek dalším slaným popcornem, jsem kýbl odložil stranou, napil se a otřel si ruce o džíny. Poté jsem se ho chytil za paži a poznamenal: "Dojez to rychle, chci obejmout."

"Jsi dojatej, nebo se bojíš?" zeptal se pobaveně a nacpal si do pusy předposlední trojúhelníček.

"Ne, je to ultra skvělý. A dojatej občas jsem, to vlastně jo. Ale prostě chci obejmout."

"Proti tomu asi nemám co namítnout." Když snědl poslední kousek nachos, odložil misku na zem, taktéž si otřel ruce o kalhoty a otočil ke mně hlavu.

"Nemusíš mě objímat jako objímat," uchechtl jsem se. Sám jsem jeho ruku navedl, aby mi dlaní vklouzl na vnitřní stranu stehna, a objal jsem ho kolem paže. Opřel jsem si mu hlavu o rameno a na moment jsem zavřel oči, když mi stehno pevně stiskl. Hned poté jsem svůj zrak znovu upřel na plátno, prsty jsem mu přejížděl po paži a vždycky, když mi zmáčkl stehno, jsem se nepatrně zavrtěl.

"Přestaň sebou furt šít," napomenul mě tiše a poposunul ruku přímo na můj rozkrok. Nečekaně silně mi ho promnul a já mu s rozechvělým výdechem zabořil obličej do ramene. "A dávej pozor, jdeme do finále."

"To se ti lehko řekne," zabrblal jsem a pokusil se dát trochu do kupy. Oliverova ruka znovu klidně spočívala na mém stehnu, jako by se nikdy neposunula výš. Až do konce filmu už neměl ani jeden z nás kapacitu na to, provokovat toho druhého. Jen jsem se mu tiskl k paži, vdechoval jeho vůni a sledoval finále filmu, stejně tak povedeného jako všechny ostatní.

"Tak..." protáhl jsem se, jakmile se na plátně objevily závěrečné titulky. "To bylo výborný. Hned bych si dal minimálně druhýho Thora a poslední dva díly Avengers znova." Poté jsem smetl pár zrnek popcornu do kyblíku a zvedl se na nohy.

Otočil jsem se na Olivera a čekal, než se zvedne, on však stále seděl na místě a s nadzvednutým obočím mě sledoval: "Kam jako jdeš?"

"No... ven?" odvětil jsem zmateně.

"Tak si zase sedni na zadek."

"Proč?" A v další chvíli mi to docvaklo. "No jo, já jsem vůl." Svalil jsem se zpět vedle něj a sám nad sebou jsem zavrtěl hlavou. "Taková začátečnická chyba."

"To dost," odsouhlasil Oliver. "A to si říkáš fanoušek Marvelu?"

Stejně jako v každém marvelovském filmu, i tady po titulkách následovala závěrečná scéna, která obvykle naznačovala, co se bude v ději odehrávat dál. Ti, co se v tom příliš neorientovali, se zvedli a odešli. Fanoušci trpělivě vyčkávali. A nebýt Olivera, zařadil bych se do té první skupiny. Kdy by mi to asi došlo?

"No do prdele..." vydechl jsem šokovaně hned po skončení scény.

"No... tak tohle bude ještě zajímavý," pronesl Oliver s očima stále přilepenýma k plátnu. "Nikdy mě nepřestane šokovat, kam na všechny ty nápady chodí. A ty bys o to přišel. Ostuda."

"Já vím, já vím," zvedl jsem poraženě ruce, "stydím se za sebe. Velká ostuda."

"Největší ostuda," opravil mě a poté se sám zvedl. "Tak šup, teď už se zvednout můžeš."