Oliver ✔️

28. kapitola - Oliverovo přiznání

Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj.

"Trvá mi to, promiň," povzdechl si.

"To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.

Povzdechl si a uhnul pohledem, což u něj bylo dost neobvyklé. "Jen... je to dost nepříjemný. Už dlouho jsem o tom s nikým nemluvil a... vím, že jsem ti slíbil, že ti to řeknu, ale... nechce se mi do toho."

"Řekni mi to, s čím se cítíš komfortně."

"Fajn. No... když mi bylo dvacet tři, seznámil jsem se s Monikou. Padli jsme si do noty, líbili se sobě navzájem a poměrně rychle spolu začali chodit. Byla to moje první velká láska, nebo jak to nazvat."

Zmateně jsem se na něj díval a sumíroval si myšlenky v hlavě. "Monika," zopakoval jsem po něm.

"Ano, Monika. Říkal jsem ti, že jsem bisexuální."

"Nevyvracel jsi mi to, když jsem o tom člověku mluvil v mužském rodě."

"Já vím," přiznal, "musel bych ti to hned začít vysvětlovat. Navíc ve výsledku vůbec nejde o to, jestli to byl kluk nebo holka, ne?"

"Asi ne," pokrčil jsem rameny. "Jen jsem to nečekal. Promiň, pokračuj."

Oliver se roztěkaně ošil a poté si odkašlal, než se znovu chopil slova: "Nejdřív to samozřejmě bylo super, byla zábavná, neskutečně jsme si rozuměli, v posteli nám to perfektně klapalo. Byla krásná a hodná, nemohl jsem si přát víc."

A já si nemohl přát míň. Poslouchat, jak je nějaká holka krásná a úžasná, když jediné, co si přejete, je, aby tak mluvil o vás... Sám sis o to řekl.

"Jenže... po čase se začala měnit. Nevím, čím to bylo, netuším, kdy nastal ten zlom, tak někdy po roce. Najednou se začala chovat úplně jinak, stala se neskutečně sobeckou, využívala toho, jak moc mi na ní záleželo. Všichni moji přátelé to viděli, varovali mě, ale já byl láskou samozřejmě naprosto zaslepený. Dál jsem jí kupovat dárečky a zahrnoval ji náklonností, a i když mi většinu času dávala najevo, jak nepotřebný a zbytečný pro ni jsem, jak se mnou nechce trávit čas, tak občas... občas mi připadalo, že byla v mé přítomnosti stále šťastná. A z těch momentů jsem žil. Na nich závisela má existence. Smutné, že?"

"Naprosto pochopitelné, když jsi ji miloval."

"Miloval. A hrozně jsem tím slovem plýtval. Zato ona mi ho od toho zlomu nikdy neřekla. Mělo mi to dojít. Měl jsem to ukončit. Ale já se raději rok a půl trápil jako ten největší zaslepenej vůl, snažil jsem se slepit něco, co už bylo navždycky rozbité, a doufal, že jí třeba jednou dojde, jakou oporu ve mně má. A pak jsem začal pochybovat sám o sobě. O svý hodnotě. Stále mě měla omotanýho kolem prstu, stačilo jen písknout a já přiběhl. Jako pes."

Nedokázal jsem si Olivera v takové pozici představit. Vždyť on byl ten, kdo si pískl, a já už klečel u jeho nohou.

"Nechápu, jak jsem si mohl tak nevážit sám sebe. Stala se zlou, domýšlivou a zákeřnou ženou, která postupně rozebrala mou psychiku i bankovní účet. A až když jsem ji v jejím bytu načapal s jiným, až tehdy jsem to konečně ukončil. O rok a půl později, než jsem měl. Ztratil jsem rok a půl života s někým, kdo mi z něj udělal akorát tak kůlničku na dříví. A pak do ní kopl a ona se sesypala jak domeček z karet."