Oliver ✔️

27. kapitola - Pohádka pro dospělé

Říká se, že žít v pravdě je důležité. Co jsem však věděl pravdu, bytí se pro mě stalo mnohem náročnější. A obzvlášť bytí v Oliverově přítomnosti představovalo opravdovou výzvu.

Snažili jsme se oba.

On mi projevoval náklonnost mnohem více než předtím. Chytil mě za ruku v obchodě, políbil mě, když mě přišel vyzvednout ke škole, bral mě do kina na filmy, které jsem vybral (což ve výsledku nebyla taková oběť, jelikož jsme měli velmi podobný vkus na filmy i seriály), a vlastně dělal všechno pro to, abych se cítil šťastný a spokojený.

Já jsem ho stále tak šíleně miloval a snažil se tvářit, jako že nic. Jako že je všechno skvělý a vůbec mě každý den nesžírá zaživa fakt, že miluje někoho jiného. Vysávalo mě to. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Protože každý další den, kdy jsem se probudil s tím vědomím, mě ubíjel. Kdybych se to nikdy nedozvěděl, mohl jsem si do teď nerušeně užívat jeho náklonnost a žít ve sladké nevědomosti. Kdybych jen neměl potřebu říct mu to. Kdybych si prostě užíval jeho a nepotřeboval používat slova.

Kdyby.

Na "kdyby" se bohužel ale nehraje.

"Všechno dobrý? Můžeš hýbat prsty?" zeptal se a já souhlasně zamručel. Zahýbal jsem palci, abych doložil pravdivost svých slov, a Oliver vsunul dva prsty mezi mou paži a provaz. Jedním dlouhým pohybem ho narovnal v místě, kde byl překroucený, a poodstoupil ode mě. V závěsu jsem byl teprve podruhé, a i když šlo o poměrně bolestivý zážitek, dokázalo mi to spolehlivě vypnout hlavu. Alespoň na chvíli.

Visel jsem asi metr nad zemí hrudníkem dolů, nohy jsem měl pokrčené, lýtka připevněná ke stehnům a provazy vedoucí od stehen k závěsnému kruhu mě držely ve vzduchu spolu s úvazem na hrudníku. A v rozkroku, abych nezapomněl. To bylo něco, co Olivera muselo bavit snad nejvíc, utahovat provaz kolem mého pasu, následně mezi nohama, přes třísla a těsně pod půlkami, než ho upevnil na mých bocích. Poslední malý provázek jsem měl vpletený do vlasů a přichycený ke kruhu, a hlavu jsem tak musel držet zvednutou. Tedy... nemusel jsem. Ale ten bolestivý tah za vlasy mě nutil se snažit.

Místností se rozneslo hlasité plesknutí a já se s bolestným zasyčením zavrtěl. Jelikož jsem byl úplně nahý, cítil jsem každé zaříznutí provazu rovnou na holé kůži, stejně tak i každý jeho dotek, každou ránu.

"Nedám ti roubík," oznámil mi, "abych slyšel, kdyby něco bylo v nepořádku."

"Dobře," vydechl jsem. Oliver mě obešel, dlaní přitom obkresloval linie provazů, a zastavil se přímo přede mnou. Sklonil se, bříšky prstů mi přejel po hraně čelisti a zlehka mě políbil.

"Jak se cítíš?" zeptal se a rukou přitom sjel dolů přes krk, až se dostal k hrudníku. Stiskl mi bradavku a dráždivě ji promnul mezi prsty.

"Mhmm..." zakňoural jsem. Bolest tříštící se se vzrušením, stejně jako několik posledních týdnů. Psychicky i fyzicky. Oliver neměl nejmenší tušení, co se v mé hlavě odehrává. On nic špatně nedělal, právě naopak. A já se nesnášel za svou nejistotu. Za to, jak moc lpím na dvou prostých slovech. Na slovech.

"Používej slova!"

Ironie.

"Bolí to," šeptl jsem. "A líbí se mi to..."

Občas je člověk na bolesti tak trochu závislý.

"Tak je to správně. A co bys chtěl teď?"

Znamená to, že je zlomený?

"Ošukat."

Pochroumaný?