Oliver ✔️

8. kapitola - Rovnocenný soupeř

Kdybych Nině napsal, kde právě sedím, jen bych tím podpořil její teorii, že náš společný oběd bylo rande. A to jsem opravdu nechtěl, takže jsem mobil jen zastrčil do kapsy, právě když se Oliver posadil na místo řidiče vedle mě. Jakmile nastartoval, sklouzl ke mně pohledem a se zamračením mě pobídl: "Připoutej se."

Nadechl jsem se, abych prohodil nějakou provokativní narážku, nakonec jsem ale pusu zase zavřel a připoutal se. Vezl mě domů, takže pokud jsem nechtěl jet tramvají, asi bych ho neměl pošťuchovat.

"Fakt? Bez řečí?" zasmál se překvapeně, ačkoliv se ještě před pěti vteřinami tvářil jako vrah.

"Přišlo mi to jako nejchytřejší postup," uchechtl jsem se.

"To máš pravdu," přikývl a rozjel se setmělou boční uličkou. "Říkal jsi Vinohrady, že? Kde přesně?"

"Když mi zastavíš někde u Míráku, budu naprosto spokojený," řekl jsem a zadíval se na silnici před sebou, na kterou jsme vjeli, už mnohem lépe osvětlenou.

"Dobře." Zapnul rádio a tichým autem se rozezněla tlumená hudba.

"Kde vlastně bydlíš ty?" zeptal jsem se.

"Na Hůrce."

"Ale - " zarazil jsem se. "To je úplně na druhou stranu!"

"Já vím," odvětil, jako by se nechumelilo, a zahnul směrem na Karlovo náměstí. A shodou náhod začalo v tu chvíli opravdu sněžit. Ne že by to ke konci února bylo kdovíjak šokující. "Je to jen kousek, o nic nejde."

"Já ti nevím," namítl jsem, "nemusíš mě přeci - "

"Co kdybys jen poděkoval a pak mlčel?" přerušil mě. "Ještě pořád tě můžu vysadit."

Zrudl jsem a sklouzl po sedadle o něco níže, poté jsem se na něj ale rozpačitě zazubil: "Děkuju."

"Není zač," přikývl a pobaveně se ušklíbl. "Kdybych tě nechtěl odvést, ani bych ti to nenabízel."

"Má okouzlující společnost po celý den ti evidentně nestačila," prohodil jsem a užíval si pohled, který po mně hodil.

"Zato tahle cesta mi bude stačit na hodně dlouho."

"Nevěřím!"

"Eriku, zkoušel jsi někdy mlčet na déle než třicet vteřin?" zeptal se naoko otráveně, bylo ale znát, že se i baví.

"Děláš si srandu?" zvolal jsem. "Mlčím v práci celý den, když jsem vzadu sám. Musím si to přeci vynahradit. A nedělej, že ti to vadí. Nevěřím, ani náhodou!"

"Měl bych říct, že vadí," pronesl. "Ale evidentně bys mi to stejně nevěřil."

Sledoval jsem, jak jsme zrovna projížděli kolem I. P. Pavlova, a otočil jsem hlavu k oknu co nejvíce, abych zakryl svůj potěšený úsměv.

"Jsme tady," oznámil mi, "fakt nechceš hodit někam blíž?"

"No... když pojedeš po trase tramvaje směr Flóra, tak ti řeknu, kde odbočit. Sjedeš tam pak dobře na silnici, která vede zpět na Mírák."

"Fajn," přitakal.

"Doufám, že nechceš zjistit, kde bydlím, abys mě mohl v noci zavraždit za to, jak tě štvu."

"Odhalil jsi mě," povzdechl si, "teď už nemá cenu to protahovat a měl bych to udělat rovnou. A jestli řekneš, že jsi netušil, že mimo smyslu pro humor ovládám i sarkasmus, vyhodím tě za jízdy ven."

Uchechtl jsem se a šťouchl ho do ramene: "No... možná jsem to tak trochu měl na jazyku. A támhle odboč doleva."

"Mhm," zamručel a vjel do temné ulice lemované zaparkovanými auty. "Tady?"

"Přesně tak," přitahal jsem a ukázal na čtyřpatrový činžovní dům hned vedle vinárny. Jakmile zastavil, odpoutal jsem se a zářivě se na něj usmál: "Moc ti děkuju za svezení!"

"Opravdu není zač," zavrtěl pobaveně hlavou.

"Dej vědět, až dorazíš domů," dodal jsem automaticky, když jsem ale uviděl jeho zmatený výraz, došlo mi, jakou blbost jsem řekl. Hned z několika důvodů.

Nakonec se ale rozesmál a pokrčil rameny: "Ano, mami. Ale to mi nejdřív musíš dát své číslo."

"Já... j-jo, jasně, promiň," vykoktal jsem rozpačitě. Snažil jsem se tu trapnou situaci nějak otočit a prohlásil jsem: "A nemáš takhle náhodou jakožto můj nadřízený moje telefonní číslo?"

"Mám," pokrčil rameny, "ale nemohu ho používat pro osobní účely, samozřejmě."

Ach ta jeho korektnost a etický kodex.

"Samozřejmě," zopakoval jsem po něm a zůstal sedět na svém místě. "Takže... chceš ho? Jako moje číslo."

"Pokud bys bez zprávy o mé bezpečnosti neusnul, samozřejmě si ho vezmu."

Protočil jsem oči nad tím, jak sarkasticky se mnou mluvil, i když mě to na jednu stranu celkem bavilo, a vpálil mu: "Kdybys měl účet na sociálních sítích jako každý další normální člověk, bylo by to mnohem jednodušší."

"Že to tak dobře víš," řekl a podal mi svůj telefon, abych do něj mohl zapsat své telefonní číslo. "To, žes mě tam nenašel, neznamená, že je nemám."

"Já tě nehledal," namítl jsem a vrátil mu telefon už s napsaným číslem. "Jen jsem... zjišťoval informace o svém novém šéfovi. Dost neúspěšně."

Ušklíbl se a natáhl se přese mě ke dveřím. Pootevřel mi je a prohlásil: "Když budeš mít štěstí a budu dostatečně v náladě, třeba se něco dozvíš zítra v baru."

Vylezl jsem ven do té štiplavé zimy, až jsem se celý otřásl, a poznamenal: "Pokud to nebude nějaká pořádná pikantnost, se kterou tě později budu moct vydírat, tak mi to k ničemu nebude."

Oliver si pobaveně odfrkl, ještě jednou se na mě podíval a dlaň položil na volant. "Dobrou noc, Eriku."

"Dobrou," odpověděl jsem a zabouchl dveře spolujezdce. Ustoupil jsem stranou, zabalil se do svého kabátu a sledoval, jak jeho auto mizí za rohem.

Musel jsem uznat, že ve slovních přestřelkách mi konkuroval více než dostatečně. K mému zděšení mě vlastně docela válcoval.

Ale vlastně byl docela milý, když chtěl. Nespadal jen do škatulky "arogantní kretén", kam jsem si ho hned první den zařadil.

A když se přese mě naklonil, aby mi otevřel dveře a nemilosrdně mě vykopl ze svého auta, které jsem už okupoval příliš dlouho, praštila mě do nosu příjemná aromatická vůně. Tipoval bych to na Diora.

Takže krom toho, že to možná nebyl ten nejpříšernější člověk na světě, měl i dobrý vkus na parfémy. Zeptal bych se ho, o jaký parfém se konkrétně jedná, ale zavrhl jsem to. Ještě by si ze mě utahoval, že mi evidentně voní.

Což samozřejmě nebyla pravda. Rozhodně ne. Šlo jen o čistě praktický dotaz, nic víc!

Jakmile jsem dorazil domů, zavolal jsem na pozdrav a celý hladový jsem se vrhl do kuchyně, abych vyjedl ideálně celou ledničku.

"Na sporáku jsou bramborové šišky s mákem, jestli chceš," zavolala na mě mamka z obýváku.

"Dík," houkl jsem nazpět a začal si nenasytně nandávat ohromnou porci.

A zrovna, když jsem byl v polovině jídla, zatímco jsem sledovat svou oblíbenou Teorii velkého třesku, mi cinklo upozornění o příchozí zprávě.

'Překonal jsem sněhovou bouři a jsem v pořádku doma. Můžeš se přestat strachovat, ač mi to velmi lichotí.'

Rty se mi roztáhly do širokého pobaveného úsměvu a hned jsem se ostražitě rozhlédl kolem, zda si toho nikdo nevšiml, ačkoliv jsem byl v pokoji sám.

'Bez tý zprávy bych rozhodně neusnul.'