Oliver ✔️

20. kapitola - Nejistý

"Prej že se po tobě neslehne na celou sobotu zem. Já to říkala!"

"Náhodou, večer už jsem ti odepsal," ohradil jsem se.

"Můžeš být rád, že jsem tou dobou byla ještě naživu. Kdybych ještě někdy kývla na tak blbej nápad, jako jít s holkama na hororovou únikovku, něčím mě přetáhni po hlavě, děkuju velmi pěkně."

"Vždyť to nemohlo být tak hrozný."

"Nebylo to hrozný, bylo to příšerný!" zvolala Nina. "Celý ve tmě. A ty hnusný zvuky. Fuj! A furt někde něco padalo. Říkám ti, fakt jsem ráda, že jsem si předtím došla na záchod, jinak bych se strachy asi počůrala."

"No tak to bych chtěl vidět sebe, kdybych tam byl," uchechtl jsem se. "Každopádně... zvládla jsi to!"

"No... já myslím, že ty by ses tam rozhodně bál míň než já. Možná by sis z toho dokonce dělal srandu."

"To zas ne, až takovej hrdina nejsem. Vlastně vůbec nejsem hrdina. Ale možná by mi tam něco vtipný přišlo, to jo."

"Můžem jít příště společně a vzít i tvýho novýho přítele," uculila se na mě.

"Není to můj přítel! A kdybych ho tak klasifikoval, zaručeně by ode mě utekl. Je to prostě... současná známost, to je celý," pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit, jako že jsem úplně v pohodě a vlastně mi na tom vůbec nezáleží. Což ani v nejmenším nebyla pravda. Toužil jsem po tom, chytit ho na ulici za ruku, když jsme se šli předchozí odpoledne projít, jakmile jsme dokončili skoro hodinovou tulící chvilku na gauči. Nakonec jsem se k tomu ale neodhodlal.

Nechtěl jsem dát najevo, že tak moc toužím po jeho blízkosti.

A taky jsem nechtěl, aby měl pocit, že mě má v hrsti, proto jsem se ze všech sil držel a od předchozího večera, kdy jsme se u mého domu rozloučili, jsem mu nenapsal.

Když jsem se v pondělí ráno chystal do práce, třikrát jsem se převlékl, jelikož jsem stále nebyl spokojený. Proboha... jestli to od teď budu pořád tak řešit, zblázním se!

Dorazil jsem se zářným patnáctiminutovým předstiham a pozdravil se s Natašou, Sebastiánem a Martinem. Můj žaludek už se však nervózně pohupoval z představy, že za pár vteřin se střetnu i s Oliverem. Loudavým krokem jsem prošel chodbou do kuchyňky, odkud jsem slyšel vrčet kávovar, a pomalu jsem došel až k lince.

"Ahoj," pozdravil jsem, ještě než si mě vůbec všiml, a byl jsem rád, že skrz hluk z kávovaru nebylo slyšet, jak mi poskočil hlas.

"Ahoj," pozdravil mě udiveně a těkl pohledem k hodinám, "jsi tu překvapivě brzy."

Nenapadla mě v tu chvíli žádná trefná odpověď, ale nevydržel jsem mlčet ani vteřinu, ne v jeho přítomnosti. Pokusil jsem se co nejležérněji opřít o linku a poté jsem se zeptal: "Tak co oběd u vašich?" Pak jsem si ruce založil na prsou. A o dvě vteřiny později jsem se znovu opřel o linku, jen jsem u toho tentokrát málem shodil hrnek.

"Už ti někdy někdo řekl, že vypadáš bolestně v křeči, když se snažíš působit uvolněně a jsi nervózní?" prohodil s pohledem upřeným na mě.

"Už ti někdy někdo řekl, že nežádoucí komentáře si máš nechat pro sebe?" odfrkl jsem si.

"Takže víkend ti nestačil na to, aby ses naučil, že nemáš bejt drzej? Obzvlášť na mě?" Udělal dva kroky blíže ke mně, dokud nestál v mém osobním prostoru, a já mu dlaň položil ze strany na krk. Sám jsem musel krk pořádně natáhnout, abych svými rty dosáhl na ty jeho, než jsem se jich však stačil dotknout, o krok ode mě poodstoupil.