Oliver ✔️

17. kapitola - Dosud nepoznané

U stolu mi Oliver rozvázal ruce - provazy na mých zápěstích zanechaly hluboké otlaky, které mě naprosto fascinovaly. Nedostal jsem ale příliš času na to je obdivovat, jelikož mě boky přitiskl k hraně stolu a zatlačil mi mezi lopatky, abych se na jeho desku položil horní částí těla.

Chytil mě za jednu ruku, nasadil mi na zápěstí kožené pouto a zacvakl ho k noze stolu, kde už byly připraveny jakési úchytky. Totéž udělal i s mou druhou rukou. Poté se přesunul zpět za mě a já ucítil, jak mi k nohám stolu připevňuje kotníky, abych měl nohy dost roztažené. Ani tak jsem se mu asi nezdál dostatečně zafixovaný, jelikož vzápětí kolem mého pasu utáhl řemen, nebo něco takového, který mě držel úplně přitisknutého ke stolu.

"To by mohlo stačit," pronesl a poplácal mě po zadku. Poté mi zatáhl za tričko, aby ho uvolnil zpod pásu, a vyhrnul mi ho až k lopatkám, čímž odhalil má záda.

Nejprve jsem nechápal proč, ale poté se mi o záda začalo něco otírat. Bylo to takové lehce hladivé, lehce škrábavé, každopádně ale dráždivé. A bylo toho hodně. Zavrtěl jsem se a naskočila mi husí kůže.

"Seznam se s důtkami," řekl Oliver, v další chvíli ty podivné doteky na mých zádech zmizely a místo toho jsem dostal slabou ránu do zadku. V tu chvíli jsem konečně poznal ty dlouhé třásně, jak se mi rozptýlily po celém pozadí. Spokojeně jsem zavrněl nad tím, jak příjemný a nezvyklý ten pocit byl.

"Ještě?" zeptal se, zatímco důtky nechával zlehla dopadat na má nahá stehna.

"Ano, prosím," zamručel jsem.

"Moc hezky umíš prosit," poznamenal a vzápětí ticho pokoje prořízlo zasvištění, načež mi další rána ostře šlehla do pozadí, až jsem bolestí a hlavně šokem vyjekl. Ale ačkoliv to bylo bolestivé, během pár vteřin se ten pocit změnil ve zrušení putující přímo do mého rozkroku. Tohle nebyla ta hnusná štiplavá bolest od rákosky, byla těžká a docela ostrá, stále však žádoucí, jak mi hlásilo mé tělo.

Ucítil jsem Oliverovu dlaň na bedrech, příjemně mě hřála. "V pořádku?"

"J-jo," hlesl jsem. Byl jsem ke stolu připoutaný tak pevně, že bych se nedokázal osvobodit, ani kdybych použil veškerou sílu, co mám.

A to bylo právě to vzrušující.

Vzduchem zasvištěla další rána, která mi vzápětí přistála na pravé půlce. A další. A další. Frustrovaně jsem zafňukal, když už šestou ránu směřoval na stejné místo, začalo to totiž být zatraceně nepříjemné. Sedmá byla ještě silnější než ty předchozí, směřovala však na mou levou půlku. Cukl jsem sebou a ze rtů se mi vydralo bolestné zasténání.

V tu chvíli začal Oliver rány zjemňovat a posouvat je z mého pozadí níže na stehna. A velmi často se některá z třásní trefila i do mých varlat.

Vzrušeně jsem se kroutil a užíval si každou tu dráždivou ránu, takže když mi vzápětí na pozadí přistály ještě dvě silné rány, zvládl jsem je poměrně dobře. Poté ke mně přišel blíže a dlaní mě pohladil po pozadí.

"Podrž mi to na chvilku," řekl.

"Cože?" podivil jsem se.

"Otevři pusu." Vzápětí mi mezi zuby vložil držátko od důtek. Bylo tak velké, že jsem ústa musel mít dokořán otevřená, nebylo to ale zatím nijak bolestivé.

Bylo tisíc možností - mohl ty důtky položit vedle mě na stůl, na židi, na zem, dokonce i na mě, třeba na má záda. Ale ne, proč, když tohle bylo mnohem více ponižující. A taky vzrušující.