Oliver ✔️

33. kapitola - Vyznání

"Chci do pekla."

Oliver mě mlčky pozoroval. Opět ode mě o krok poodstoupil a já z jeho tváře nebyl schopen nic vyčíst. Mé tělo však bylo rozechvělé vzrušením a mysl zastřená, takže jsem se tím příliš nezaobíral. Zavrtěl jsem se v provazech a se zakňouráním k němu upřel svůj prosebný pohled.

"Tak ty chceš do pekla," zkonstatoval a natáhl ke mně ruku. Zahákl prst za očko obojku a zatáhl. O kousek si mě k sobě přitáhl, ale vynaložil tím nepříjemný tlak na můj krk zezadu. "Chceš, abych tě přede všemi svlékl do naha, seřezal tě za tvou drzost a bezostyšnost a potom ošukal?"

Zarazil jsem se. Na jednu stranu ta slova zněla nepopsatelně sexy, doslova mi z nich zatrnulo v podbřišku. Na druhou stranu jsem nedokázal pochopit jejich doslovný význam. Chvěl jsem se nadržeností, boxerky jsem měl mokré od preejakulátu a v hlavě vymeteno.

"Já... no..." zakoktal jsem se a cítil, jak mi hoří tváře.

"Mám návrh," řekl Oliver klidně. Přistoupil znovu až těsně ke mně, nepřestával mě držet za obojek a druhou rukou mi vjel do vlasů. Zatáhl, abych se mu musel podívat do očí: "Půjdeme teď do přízemí, vezmu si tě do pokoje a pohraju si s tebou, jak uznám za vhodné. A pokud poté budeš stále chtít jít do pekla, tak půjdeme, ano? Kdo tady neprojde nebem a rájem, nemůže do pekla. Ne se mnou."

"Dobře," vydechl jsem.

"Ale vzhledem k tomu, co jsi právě vyslovil, nad tebou přebírám moc. V pekle bych za tebe ve všem krom stopky rozhodoval já. Ve všem. Takže se pojďme řídit zákony pekla, když už jsi do něj chtěl. Rozumíš?"

"A-ano."

"Co jsi právě teď odsouhlasil?"

"Že nade mnou přebíráš veškerou moc krom stopky."

"Přesně tak, hodný kluk," přitakal souhlasně a poplácal mě po tváři. "Stopka stejná - pokud budeš moct mluvit, řekneš "stop", pokud ne, luskneš nebo dvakrát zatleskáš dle možností. Rozumíš?"

"Ano, rozumím."

"Máš cokoliv na srdci?" zeptal se a podepřel mě. Začal střídavě uvolňovat provazy a pozvolna mě spouštěl na futon. "Něco tě bolí, není ti jasné nebo s něčím nesouhlasíš?"

"Všechno dobrý," vydechl jsem a zavřel oči, když mě pokládal na zem. Bolest ze závěsu ustupovala, vzrušení však nikoliv.

"Dobře. Od této chvíle ztrácíš právo promluvit, dokud tě výslovně nevyzvu. O tom, co se s tebou stane, rozhoduju jen já. Tvé jediné právo je stopka, pokud bude situace neúnosná, a pauza, pokud se bude vyskytovat zásadní problém, který bude potřeba řešit."

Mlčky jsem přikývl, ale oči při tom nechával stále zavřené. Následně ticho mezi námi vyplňovala jen tichá hudba v pozadí. Oliver mě zručně rozvázal, občas při tom prohmatal můj rozkrok, aby se ujistil o mém vzrušení a připomněl mi ho, a poté si z tašky vytáhl kovová želízka. Spoustal mi jimi ruce zády, jakožto nejrychlejší způsob znehybnění, a do úst mi nacpal černý kuličkový roubík. Pevně ho utáhl za hlavou, a zatímco jsem se na futonu bezmocně kroutil, v klidu si balil provazy, jeden po druhém smotával a uklízel je zpět do tašky. Jakmile byl hotový, stoupl si a nohou mě šťouchl do boku. Přetočil mě tak na záda, čímž jsem si lehl na spoutané ruce, a poté mi chodidlo položil na rozkrok. Chytil se závěsného kruhu nad svou hlavou, aby neztratil balanc, a začal mě dráždit. Ani na moment však nespustil pohled z mé tváře.