Oliver ✔️

11. kapitola - Konfrontace

Třeba, když zůstanu po celý zbytek života zahrabaný pod peřinou v posteli, si mě nikdo nevšimne.

Zprávy od Niny mi na telefonu cinkaly celé ráno. Skoro bych až zapomněl, jakou SMS jsem jí v rámci včerejšího zoufalého opilého stavu napsal.

'Já to věděla!!'

'Věděla jsem, že se ti líbí!'

'Bylo mezi vámi něco?'

'Hej, neschovávej se, ty zbabělče, mluv se mnou!'

Odhodlal jsem se odepsat až po čtvrté zprávě: 'Velmi nečekaně jsem to posral. Napíšu ti pak.'

Stokrát raději bych se ale nechal popichovat od Niny a se vší trapností bych jí vyprávěl celou tu nepovedenou historku znovu, než se druhé možnosti postavit tváří v tvář.

Představa, že za hodinu a půl mám čelit Oliverovi, mě děsila tak moc, až jsem přemýšlel, že nejlepší bude vymluvit se na nemoc nebo kocovinu a zůstat doma. To by ale znamenalo, že mu budu beztak čelit zítra nebo příští týden.

Do prdele, já ho fakt políbil.

Tohle chtělo razantnější řešení. Konfrontovat ho. Teatrálně sebou přitáhnout nějakého chudáka, aby tvrdil, že je můj přítel. Nebo...

'Končím.'

Ano, to je ideální řešení, pomyslel jsem si, když jsem mu zprávu odeslal. Odpověď přišla během několika minut.

'Kvůli tomu, co se stalo včera? Neblbni.'

Zamračil jsem se a chvilku váhal s odpovědí, mezitím mi od něj však přišla další zpráva.

'Jestli chceš skončit, tak prosím, ale koukej dneska přijít a vyřešit to z očí do očí.'

Nepříjemně jsem se nad tou představou ošil.

'Nemůžu přijít jindy?'

'Ne. Buď tady v deset, jak jsme domluveni. A doufám, že dorazíš střízlivý.'

Zdržel jsem se jakékoliv sarkastické poznámky a odepsal jen stručné 'ok', než jsem se se zoufalým zasténáním schoval zpět pod peřinu.

Ach bože, co jsem to udělal.

K bance jsem se doploužil pět minut před desátou a s těžkým srdcem jsem vešel dovnitř. Nataša na mě s úsměvem okamžitě zamávala, Martin se Sebastiánem si mě nevšimli, jelikož se zrovna věnovali klientům, a Oliver ke mně vzhlédl od svého počítače. S kamenným výrazem mi kývl na pozdrav a já měl chuť ze dveří vycouvat zpět na ulici a skočit pod tramvaj.

"Běž dozadu, přijdu tam," řekl mi Oliver, když jsem kolem stolů procházel k zadním dveřím.

"Tam právě jdu," zamručel jsem otráveně, jako by to snad nebylo očividné. Pravda však byla, že jsem byl zatraceně nesvůj. Posadil jsem se ke stolu, sundal si kabát a založil ruce na prsou, v nervózním tiku jsem při tom poklepával nohou.

Když se dveře znovu otevřely, hrklo ve mně a tep mi vyletěl strmě vzhůru. Oliver stál ve dveřích a sledoval mě, což způsobilo, že mi náhle úplně vyschlo v krku.

"Takže?" nadzvedl obočí a udělal dva kroky blíže ke stolu.

Hluboce jsem vydechl a napočítal v mysli do pěti, načež jsem spustil svůj v tramvaji narychlo nacvičený monolog: "Omlouvám se. Promiň, že jsem včera udělal to, co jsem udělal. Byla to chyba a já byl opilý a vím, že to pro tebe bylo fakt nepříjemný. A ode mě to bylo neslušný, mrzí mě to."

"Takže chceš opravdu skončit kvůli tomu?" zeptal se.

"Jo, uvádělo by nás to oba do pěkně nepříjemný situace a je to zbytečný."

"Není nám deset, Eriku, jsme dospělí. Tohle opravdu není potřeba."

"A tobě to nevadí? To, že... že bys mě tu měl vídat po... ty víš čem?"

"Měl bych se snad bát, že po mně vyjedeš pokaždé, co sem přijdeš?" uchechtl se.

"Jistě že ne," vyhrkl jsem, rudý jako rajče. "Už neudělám nic, co by ti bylo nepříjemné, přísahám! Bylo to tím alkoholem, nějak jsem nemyslel. A vím... vím, že máš určitě holku nebo manželku nebo tak něco, tak té se omlouvám samozřejmě taky."

Proboha, co když má i dítě?

"Uklidni se," zavrtěl pobaveně hlavou a posadil se na židli hned vedle mě, což bylo neobvyklé, jelikož běžně si držel poměrně velký odstup. "S nikým nechodím, takže tím se fakt trápit nemusíš. Mě by spíš zajímalo, proč jsi to udělal."

No není to jasné, ty blbečku?

"Protože jsem byl opilý," zahuhlal jsem. A protože jsem tě zatraceně chtěl.

"Běžně v opilosti líbáš lidi?"

"Jen když jsem v tom správném, nebo vlastně spíš špatném rozpoložení. A vím, že jsem to neměl dělat, omluvil jsem se za veškerou újmu a znechucení, které jsem ti tím způsobil! Vím, že se ti to nelíbilo a že se lidi takhle náhle líbat nemají, promiň!" rozhodil jsem zoufale rukama.

"Ale já jsem nic takového neřekl," odvětil.

"Takže se na mě fakt nezlob a byl bych rád, kdybychom o tom už nikdy - cože jsi neřekl?" zarazil jsem se.

"Neřekl jsem, že se mi to nelíbilo nebo že bych snad byl znechucený," pronesl tak prostě, jako by se nechumelilo. "Ale o tom samozřejmě nemusíme vůbec debatovat, jelikož máme mezi sebou pracovní vztah a jistá pravidla, která by bylo velmi neetické porušit."

Cože to?

"Řekl jsi teď, že se ti to vlastně... líbilo?" vydechl jsem přihlouple, úplně mimo.

"To sis z toho celého vzal fakt jen tohle?" odfrkl si nevěřícně. "Ačkoliv mám k tobě poměrně dost výhrad, tak ano, dejme tomu, že to překvapení nebylo úplně nepříjemné. Ale to nic nemění na zbytku mých slov, rozumíme si?"

Nic.

"Rozumíme si?" zopakoval o něco rázněji a naklonil se ke mně blíž.

Kombinace jeho vůně a intenzivního pichlavé pohledu modrých očí celou situaci příliš neusnadňovala.

"Jo," hlesl jsem tiše.

"Neslyším tě," namítl, ačkoliv byl tak blízko, že mě zkrátka musel slyšet. Jen se rozhodl trápit mě ještě o něco déle.

"Ano, rozumím," řekl jsem o něco hlasitěji a uhnul svým pohledem.

Z ticha, které se mezi námi poté rozhostilo, mi přeběhl mráz po zádech. Zíral jsem na mezeru mezi našimi koleny a snažil se zhluboka dýchat, uklidnit svůj zběsilý tep. Nechápal jsem proč, ale nedokázal jsem k němu svůj pohled zvednout.

"Výborně," přikývl a zvedl se. "Teď můžeš pokračovat ve své práci, pokud sis tu výpověď mezitím rozmyslel."

"Fajn," broukl jsem a až poté, když se ke mně otočil zády, jsem k němu zvedl svůj zrak. Provázel jsem ho pohledem, dokud bez jediného ohlédnutí neopustil místnost, a poté se mi na rtech rozlil potěšený úsměv.

Sice mě odmítl, aniž bych se doopravdy vyslovil, ale na druhou stranu mi dal najevo, že mě také chce. To se počítá, ne?

Ale asi se to nepočítalo, jak jsem během následujících dnů zjistil.