Oliver ✔️

2. bonusová kapitola (1/2)

Zdravím vás po delší době u další bonusové kapitoly. Tedy její první poloviny. Začalo se mi po těch dvou zase stýskat, takže jsem se rozhodla si je zase připomenout. A rovnou jsem si vytvořila podklad i k dalším bonusovým kapitolám, které teď můžete očekávat častěji. 

Užijte si čtení! :)

***

"Cítím se dotčeně. Fakt. Jste spolu už pět měsíců a tys mě ještě pořád nepředstavil."

"Nebyla na to správná příležitost, Nino. Vždyť to nevadí, představím tě určitě brzy."

"To známe," prohlásila a se zamračením si založila ruce na prsou. "Žádný takový. Půjdu s vámi na kafe. Nebo ne, ještě líp. Uděláme dvojrande!"

"Dvojrande?" zopakoval jsem po ní zmateně.

"Jo, dvojrande! Ty, já, Mára a Oliver."

"Jakože já půjdu na rande s tebou a Mára s Oliverem? To by mohlo fungovat," ušklíbl jsem se a Nina teatrálně protočila oči.

"Tak jistě, takhle přesně by to bylo ideální. Vsadím boty na to, že by se Mára nechával pravidelně spankovat jen proto, aby mohl zkoumat svůj práh bolesti vyvíjející se v čase s různými proměnnými nebo tak něco." Na moment se zarazila, načež prudce zavrtěla hlavou. "Ne, dobrý, nic takovýho mu říkat nebudu, ještě by se toho chytil."

"Máš moc bujnout fantazii," odfrkl jsem si pobaveně. "A jestli tě to uklidní, řekl bych, že Oliver by na to nepřistoupil."

"Hned se cítím líp," zakřenila se. "Takže tenhle pátek? Zarezervuju tu dobrou vietnamskou restauraci. Teda pokud má Oliver rád asijskou kuchyni."

"Kdo by neměl rád asijský jídlo? Nikoho takovýho neznám," zavrtěl jsem hlavou.

"Nikdy nevíš! Mára třeba nemá rád indickou, což jsem zjistila až po letech, co jsem ho tam tahala."

"Vidíš? A nikdy ti to neřekl. Docela často přemýšlím nad tím, jak dlouho předtím, než jste spolu začali chodit, tě vlastně miloval."

"No přeci odjakživa. Jsem k pomilování!" prohlásila Nina.

"Tak samozřejmě, ty pomilováníhodná. Já teda radši půjdu. Vypadá to, že bude pršet, a jestli to pak namrzne, tak se v těch teniskách rozsekám. Musel bych se k Oliverovi klouzat po zadku."

Po cestě domů jsem se stavil pro pár čerstvých závitků plněných rýžovými nudlemi, zeleninou a krevetami, jelikož jsem na ně po rozhovoru o asijské kuchyni dostal pořádnou chuť.

K Oliverovi jsem dorazil, když na zem začaly dopadat první kapky deště, čipem jsem si otevřel a vklouzl do chodby. Výtah byl už od předchozího dne rozbitý a stále to nevypadalo, že by ho někdo měl v plánu opravit, ačkoliv jsme rozhodně nebyli jediní, kdo to nahlašoval správě.

Trmácel jsem se tedy do šestého patra a už od třetího jsem funěl nadávky na všechny strany, ačkoliv mě nikdo nemohl slyšet. A jestli ano, asi se náramně bavil mým utrpením.

V šestém patře jsem se zadýchaně opřel o dveře a čtyřikrát jsem minul klíčovou dírku, než se mi konečně podařilo odemknout.

"Čau," zavolal jsem, když jsem se v mezichodbě zul a otevřel druhé dveře vedoucí do předsíně.

"Ahoj, nezmoknul jsi?"

"Ne, těsně jsem se tomu vyhnul," oznámil jsem a vešel do obýváku.

Oliver seděl na gauči, něco ťukal do notebooku a místností se linula vůně deště, jelikož balkonové dveře byly otevřené dokořán. Došel jsem k němu, položil na stůl papírovou tašku se závitky a sklonil se pro polibek. "Jak bylo v práci?"