Oliver ✔️

32. kapitola - Nebe, peklo, ráj

Čekal jsem spoustu věcí - řetězy, rudá světla, zvuky biče, latex. Rozhodně mě ale nenapadlo, že bude všechno vypadat tak normálně.

Prošli jsme chodbou do místnosti, která vypadala jako ohromný obývák, možná i salon. Jako první jsme zamířili k baru.

"Ahoj, Tome," pozdravil Oliver vysokého robustního muže za barem.

"Ahoj, Olivere, tebe už jsem tu dlouho neviděl."

"Já vím, byl jsem dost zaneprázdněný. Každopádně dneska jsem s sebou vzal svého přítele, Erika."

Hrklo ve mně. Ano, párkrát už o mně mluvil jako o příteli nebo partnerovi, ale vůbec poprvé to řekl takhle veřejně.

"Těší mě, Eriku," natáhl ke mně přes bar ruku, "já jsem Tom, parťák majitele tohohle klubu."

"Dobrý den," pozdravil jsem a potřásl si s ním.

"Nemusíš mi vykat, většinou si tu spíš tykáme. Ale samozřejmě klidně vykej, jestli to je pro tebe ve tvé pozici komfortnější."

Zrudl jsem a srdce se mi rozbušilo. Už jen díky takové poznámce jsem se cítil neskutečně trapně.

"Netrap ho, Tome, chudák se celou cestu bál, co by ho tady mohlo potkat," ušklíbl se Oliver, objal mě kolem ramen a volnou rukou podal muži kartu. "Hoď nám na to prosím oba vstupy."

"Dobře, co si dáte k pití?"

"Já jsem tu dneska autem, takže alkohol si odpustím. Dám si flat white a citronádu. Co ty? Klidně pij, nemusíš se na mě vázat."

"Já..." odkašlal jsem si a rozpačitě se rozhlédl, "dal bych si mimosu, jestli ji děláte."

"Neděláme, ale tady se dá udělat spousta věcí na přání. To je pomerančový džus se šampaňským, viď?"

Přitakal jsem a Tom se na nás vřele zazubil: "Jasně, udělám to a rovnou si to pípnu na kartu. Kde budete sedět? Jako obvykle?"

"Přesně tak," přikývl Oliver. "Zatím je tu ještě málo lidí, tak musíme zabrat dobrá místa."

Poté mě odvedl ke stolu zhruba pro osm osob, kolem kterého byla rozestavěna křesla a gauče. Většina klubu byla udělána tímto způsobem. Pohodlná koženková křesla, vypolstrované rudé židle, gauče ve stejné barvě, černé stolky, pod některými zabudované klece. Posadili jsme se vedle sebe na gauč a já se začal znovu zvědavě rozhlížet kolem sebe.

"Jak se tu cítíš?"

"Aklimatizuju se," odvětil jsem a ušklíbl se na něj. Oliver mi zahákl ukazováček za očko obojku a pomalu si mě přitáhl blíž.

"Tak já ti trochu pomůžu," zamručel mi do ucha a zlehka mě pod něj políbil. Zavřel jsem oči a rozechvěle vydechl - něco na tom, jak si mě za obojek přidržoval, bylo dechberoucí. Nutilo mě to předat mu veškerou kontrolu. Vypustit. A na to, že jsme byli na veřejnosti, mi připadalo, že Oliver vypustil úplně stejně jako já. Žádná upjatost či křeč, jen přirozenost.

"No ne, kdopak to mezi nás zavítal?" ozvalo se jen kousek od nás a já sebou polekaně cukl. Oliver se nenechal ani v nejmenším vyvést z míry, beze spěchu se ode mě odtáhl a pustil očko na obojku. Z druhé strany stolu stál mladík s popelavě blond vlasy, pravděpodobně v mém věku. Na sobě měl limetkově zelený lehký rolák a šedé džíny, oči zvýrazněné černou linkou a v obočí piercing.

"Stejně tak netaktní jako vždy," prohodil Oliver a zvedl se, aby se krátce objali. Pak se otočil ke mně: "Eriku, tohle je Lukáš. Luky, Erik, můj přítel."