Oliver ✔️

Epilog (1/3)

"Skvělá práce, Olivere," pokývala žena naproti mně pochvalně hlavou, "váš posun za ten rok je velmi výrazný. A myslím, že to vidíme oba dva."

"To ano," přiznal jsem, "moc vám děkuju. Budu už muset běžet, abych stihl, co potřebuju. Tak příští úterý jako vždy?"

"Ano, příští úterý jako vždy. Mějte se pěkně. Vy i Erik." Skoro až pyšně se na mě usmála a já jí úsměv bez váhání vděčně vrátil. Dřív mi to bylo nepříjemné, ale během roku jsem si ke své psycholožce vybudoval takovou důvěru, až mi připadalo absolutně přirozené, že o mně věděla téměř všechno. Že znala Erika a stejně tak i celou mou minulost.

"Na shledanou," rozloučil jsem se ve dveřích, upravil si světle modrou košili na prsou a vydal se ven. Teploty dosahovaly i v září stále více než dvaceti stupňů, takže chodit v dlouhých kalhotách bylo docela peklo, speciální příležitost si však žádala oběti. V tomto případě alespoň trochu slavnostní oblečení.

Když za sebou Erik na začátku loňského května zabouchl dveře, ani v nejmenším jsem netušil, co mám dělat. Nejprve jsem měl pocit, že jsem v naprostém právu a celá ta hádka od něj byla jedna velká podpásovka. Ačkoliv jsem se však snažil na to nemyslet, neustále jsem si naše slova přehrával v hlavě a nacházel na své straně více a více kiksů.

A také jsem zjišťoval, jak moc mi Erik chybí. Každé ráno. Každý večer. Chyběl mi jeho smích, polibky, hlasité projevy, vůně jeho kolínské, pevná objetí, občasná poslušnost i častější neposlušnost. Chybělo mi dokonce i jeho přehnaně teatrální vyjadřování. I jeho lenost. Chybělo mi, jak hrozným způsobem ráno stlal postel, až jsem to po něm pokaždé předělával. Chyběly mi jeho vafle. Chyběla mi jeho blízkost.

Zároveň jsem byl přesvědčen, že náš rozchod byl správným řešením. Nejprve proto, že jsem odmítal poslouchat, jak se vrací k něčemu, o čem vůbec nic neví. Nechtěl jsem, aby se hrabal v mé minulosti. Byla má a dost bolestivá na to, aby mi ji připomínal někdo jiný.

S odstupem pár týdnů jsem si však uvědomil, že náš rozchod byl správným řešením z úplně jiného důvodu. On si totiž nezasloužil zahazovat se s někým, kdo ho nedokázal milovat stejně. Nezasloužil si být s někým tak rozbitým.

Protože ve výsledku... měl svým způsobem pravdu. Ublížila mi, věděl jsem to moc dobře. Ale nedokázal jsem ji pustit. Nedokázal jsem ji nechat jít.

Hodně jsem toho Erika naučil, obzvláště v oblasti BDSM. Nebylo to však tak, že bych si od něj já nic nevzal. Krom toho, že jsem zjistil, že mít jen jednoho submisiva je více než dostatečné, pokud je to ten pravý, uvědomil jsem si i jinou věc. Tu, kterou na mě zařval poslední den, kdy jsem ho viděl. Že krom našeho vztahu ničím především svůj vlastní život.

A proto jsem sebral veškerou odvahu, hrdost zamkl do skříně (jelikož jsem měl tehdy pocit, že to, co se chystám udělat, je velmi ostudné) a našel si psycholožku. A zatímco jsem se jí velmi pomalu otevíral, pokoušel jsem se vrátit ke svému starému životu před Erikem.

Rozmáchl jsem se a uštědřil mu poslední ostrou ránu důtkami. Jeho hlasité zasténání se rozlehlo otevřeným prostorem a zaniklo mezi ostatními steny a výkřiky žen i mužů. Uvolnil jsem zámeček na pranýři a nadzvedl jeho horní část, abych ho osvobodil, a ani jsem nemusel nic říkat. Okamžitě si přede mě klekl na kolena a sklonil se k mým botám. Jakmile obě políbil, znovu se narovnal.

"Děkuji za trest, pane," řekl bez otálení. Sjel jsem jeho nahé opálené tělo pohledem a zastavil se až na zcela vztyčeném penisu. Krom silného koženého obojku, se kterým do klubu už přišel, na sobě v tu chvíli neměl ani nitku. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly do čela a zakrývaly pohled stejně tak hnědých očí.