Oliver ✔️

Epilog (3/3)

Erik vyšel z učebny, nebo možná kabinetu, o dvacet tři minut později. Zhroutil se vedle mě na židli a oddechl si.

"Tak co?"

"Čekám na výsledek. Poradí se a pak si mě tam pozvou ještě jednou."

"Ale musíš alespoň tušit, ne?" nakrčil jsem obočí.

"Jo... no... asi dobrý," uculil se. "Bylo to fajn, docela mi to chválili."

"Tak to bylo jasný už z toho posudku. Neměl ses čeho bát, pane bakaláři."

"To ještě furt nevíš," šťouchl do mě ramenem. V další chvíli se dveře otevřely. Už jen vzhledem k rychlosti rozhodnutí bylo jasné, jak to dopadne. Takže když vypadl o dvě minuty později ven a šťastně se na mě zazubil, natáhl jsem k němu paže a sevřel ho v náruči.

"Já to říkal," zkonstatoval jsem a on se mi zahihňal do ramene.

"Ještě furt nevíš," prohlásil a mně cukla ruka, jak jsem dostal nepopsatelnou chuť plesknout ho přes zadek. Ne, rovnou si ho tu ohnout přes koleno a pořádně ho seřezat. "Ale jo, mám to."

"Za jedna, že ano."

"No... jo, dostal jsem áčko," přiznal a pevněji se na mě natiskl.

"Jsi nejlepší. Gratuluju," řekl jsem a políbil ho do vlasů. Erik se ode mě oddálil, dlaně mi položil z obou stran na krk a s poťouchlým úsměvem se mi zadíval do očí. Srdce se mi rozbušilo stejně tak rychle jako pokaždé, když byl poblíž, a dlaní jsem mu sjel po páteři, až jsem si ho zatlačením na bedra znovu přitiskl blíž.

"Děkuju," hlesl, "děkuju, že jsi tu se mnou. Že jsi přišel." Nic dalšího už mě nenechal říct. Naklonil se blíž a spojil naše rty. Nejprve to byl polibek opatrný, po všech těch měsících se nebylo čemu divit. Ale stejně jako pokaždé, i tentokrát přišel bod zlomu. Ten moment, kdy mě objal pevněji a z úst se mu vydralo rozechvělé vydechnutí, možná až nepatrné kňournutí. Ten moment, kdy jsem mu jednou rukou vjel do vlasů, sevřel je a zatrnulo mi v podbřišku nad jeho poddajností. Jen stěží jsem se dokázal ovládat, abych nepřitvrdil, když mě k tomu řeč jeho těla přímo vybízela.

"Tak mě tak napadlo..." zamumlal, když jsme se od sebe oddálili. "Co kdybychom... jeli k tobě?"

Tváře měl růžové, vlasy pocuchané a rty nateklé z našeho dlouhého líbání. Nejradši bych ho umazlil a ošukal zároveň. Jedna z prvních myšlenek, která mě napadala snad pokaždé, když se ke mně začal lísat.

"To klidně můžeme," pronesl jsem klidným hlasem navzdory tomu, jak se ve mně všechno bouřilo vzrušením. "Ale nejprve půjdeme na oběd. Zarezervoval jsem pro nás restauraci. A ty jsi dneska beztak ještě určitě nic nejedl, viď?"

"No... ne," přiznal, "ale já bych jako... klidně bez toho oběda vydržel."

"Já vím, že ano," ušklíbl jsem se, "ale nechci, abys mi hladověl. Hezky se půjdeme najíst a pak pojedeme ke mně, ano?"

"Fajn," zahuhlal nespokojeně a já si to plácnutí přes zadek už vážně neodpustil.

"Chtěl jsi říct: 'Děkuju, Olivere, že mě bereš na oběd, to je od tebe moc pozorné.' Viď?" zašeptal jsem mu tak trochu výhružně do ucha.

"Samozřejmě, promiň," zavrněl a zabořil mi obličej do krku. "Ty víš, že jsem moc rád. Jen... mám teď myšlenky trochu jinde."

Vlastně to bylo naprosto jasné. A právě proto jsem ho chtěl ještě chvilku trápit. A taky nakrmit. Přesto se ani jeden z nás na jídlo příliš nesoustředil. Takže když už jsem byl dostatečně spokojený s tím, kolik toho Erik snědl, zaplatil jsem za nás a ignoroval jeho protesty, jestli by nemohl zaplatit alespoň polovinu. Nemohl, byl to jeho den.